Milá Kamilo,

Váš problém určitě není nedůležitý, naopak. Je to z psychologického hlediska dost nebezpečná situace, protože dlouhodobě formuje psychiku Vašich dětí. Setkávám se často s případy celoživotních komplexů a (sebe)destruktivních přesvědčení a postojů, které dětem nevědomky naočkovali v citlivém věku rodiče.

  • Vy sama jste evidentně celkem vyrovnaná, zralá osobnost. Ne tak Váš muž. Jeho neustálé „chlapské“ řeči a popichování ve mně budí podezření z nějakého jeho vlastního komplexu.

Přiměřeně sebejistý muž nemá zapotřebí ženy ve svém okolí shazovat. Dělají to spíš ti, co si v hloubi duše nejsou jistí sami sebou a cítí, že nejsou v tak dominantní roli, jak by chtěli být. Často to odkoukali doma od svých otců nebo se to naučili v nějaké mužské společnosti, kde jsou podobné silácké řeči zvykem. Většinou to ale nedělají úmyslně a vědomě, takže kdybyste ho z něčeho takového nařkla, urazí se a rozčílí. (Např.: Nic takového nedělám! (popření).Říkám jen to, co je pravda. To se snad smí, ne? Jsi paranoidní! (agrese). „Já jen upozorňuji na to, co děláte špatně, to snad je výchova. Byl bych raději, kdybych nemusel, ale vy mě k tomu nutíte." (racionalizace=hledání si ospravedlňujících důvodů pro svoje chování) A tak dále a tak podobně v různých kombinacích.

  • Vaše obavy, že to dceru psychicky poškodí, jsou víc než oprávněné.

Holčičky potřebují od svých otců cítit lásku a obdiv, aby si vypěstovaly přiměřené ženské sebevědomí. Váš muž má určitě svou dceru rád, ale jak to má ona poznat? Ani na Vašeho syna to nepůsobí dobře. Navíc se může naučit tyto postoje podvědomě imitovat a bude se tak chovat k jednou ke své partnerce.

Manžela se rozhodně pokuste korigovat. Třeba příliš neuspějete, ale zkusit to musíte.

  1. Ve vhodnou chvíli a v klidu mu vyložte, jak s dcerou komunikovat lépe. Asi namítnete, že už jste to zkoušela a neúspěšně. Fígl je v tom, že to musíte opakovat stále dokola. Je to jako každé jiné učení: Váš manžel se musí naučit něco nového - nový způsob komunikace. A to prostě nějakou dobu trvá. Snažte se také o vyváženou kritiku a pozitivní podmiňování (čili nejen „tohle nedělej…neříkej…to bylo hrozné“, ale také co nejvíc formulací typu „dcera bude mít radost, když ty…“ nebo „jí tak záleží na tvém názoru, pochval ji..“ atd.). I když to třeba v tu chvíli není tak úplně pravda.
  2. Pokud manžel vyrůstal v „kritizující“ rodině, bude si z dětství pamatovat své nepříjemné pocity. Když mu je připomenete („víš, jak tě mrzelo, když tvůj otec…“), spíš si dokáže uvědomit, jak svým chováním na děti působí.
  3. Vy sama děti chvalte co nejvíc, abyste vyvážila jejich bilanci. Otcovu kritiku a remcání si můžete dovolit trochu zlehčovat, aby na dceru tak nedoléhala. (To není neloajální chování, to je jen minimalizace škod.)
  4. Pokuste se dceři nabídnout jiné mužské vzory – muže, kteří ji budou respektovat a povzbuzovat. Může to být strýc, rodinný přítel, učitel, trenér. (To opět neznamená zradu na otci, ale možnost, aby dcera získala jistotu v mužské společnosti a vnímala pozitivní zpětnou vazbu, kterou doma nemá. Hrozí, že se pak do takového muže (platonicky) zamiluje – buďte proto opatrná a volte takové muže, kteří toho nezneužijí.)