Milá Kamilo,

někteří rodiče dokáží být v tomto směru skutečně neuvěřitelně natvrdlí a necitliví a svými kritickými, nebo hůř, rádoby vtipnými poznámkami vytvořit dětem celoživotní mindráky.

  • V mé generaci (narodila jsem se v 70. letech) bylo téměř normou, že rodiče vyznávali heslo „hlavně nepřechválit“.

Většina mých spolužaček z gymnázia se dokonce raději ani nezkusila přihlásit na vysokou, protože rodiče, společně s učiteli, je utvrzovali v tom, že na obory, o které mají zájem, se stejně nedostanou...

  • Ale máte pravdu, že poznámky, týkající se vzhledu, jsou u dospívajících dívek obzvlášť ničivé.

Mám například kolegyni s postavou vysoké a štíhlé modelky, které její tatínek celou pubertu opakoval, že je „odsouzena celý život nosit vysoké podpatky“, protože prý má krátké nohy. Jiná moje známá si nikdy netroufne obléknout džíny, protože otec ji přesvědčil o tom, že má velký zadek...

Matky umějí být v tomhle ohledu ještě záludnější, protože se sice možná nevyjadřují tak tvrdě, ale zato umějí perfektně vyhmátnout citlivé místo a svou jedovatou spršku ještě vydávat za mateřskou starostlivost. „Zuzanko, už by ses měla dát ostříhat. Víš, že nemůžeš nosit dlouhé vlasy, když se ti tolik mastí.“ „Karolíno, doufám, že jsi nejedla čokoládu. Víš, jak zase bude ta tvoje pleť vypadat?“

  • Takže, Kamilo, s Vámi souhlasím, že nejde o banalitu, ale o problém, který může napáchat škody na celý život. Myslím, že spousta – ne-li většina – českých žen, zejména střední a starší generace, trpí nízkým sebevědomím.

Nejsou zvyklé přijímat od mužů komplimenty, naopak jsou zvyklé od svých partnerů slýchat invektivy typu: „Podívej se na sebe, jak vypadáš!“ „Jsi tlustá jako prase!“ „Divíš se, že pořád sedim v hospodě, když jsi od porodu ještě nezhubla?!“ Jsem přesvědčená o tom, že žádná žena by si od partnera takové chování nenechala líbit (přesněji řečeno, vůbec by si takového hulváta nevybrala), kdyby na něco podobného nebyla zvyklá už ze svého rodinného prostředí. Zkrátka předpokládá, že s ní bude zacházeno jako s hadrem na podlahu, a to se jí také splní.

  • Co proti tomu můžete dělat?

Za prvé, až Vaše dcera nebude doma, důrazně si o tom promluvte s manželem. Vysvětlete mu, že si nepřejete, aby se do ní takto trefoval, protože to, co on považuje za nevinné vtípky, ona slyší ve stonásobném zesílení. Zeptejte se ho, jak by se mu líbilo, kdyby si například jeho šéf v práci před všemi kolegy dělal legraci z velikosti jeho penisu.

Pokud to nepomůže (což je, obávám se, dost pravděpodobné), snažte se to dceři alespoň nějak kompenzovat. Chvalte ji, zdůrazňujte její přednosti. Podporujte ji ve věcech, které ji baví a je v nich dobrá. Čas od času si udělejte „holčičí odpoledne“ a vyražte si někam jenom samy dvě. Vysvětlete jí, že táta trpí podobným neduhem jako mnoho českých mužů: neschopností empatie a poněkud neohrabanou potřebou dávat najevo své chlapství.
Mimochodem, myslím si, že váš muž svými řečmi neprokazuje moc dobrou službu ani Vašemu synovi. Ve společnosti, do které myslím Vaše děti vyrůstají, s poznámkami o „kozách jak vozách“ daleko nedojde.

Držím Vám i Vašim dětem palce.