Máme společnou kasu, ale on si jezdí na hory. Sám.

Jeďte k moři! Sama.

MUDr. Zuzana Krausová
MUDr. Zuzana KrausováPsychiatrička s dlouholetou klinickou praxí, která má psychologii tak trochu za své hobby. Je jí padesát let, má tři děti od dvanácti do čtyřiadvaceti let, vlastní psychiatrickou praxi spolu s kamarádkou, uslintaného psa - boxera, a manžela, o němž není známo, zda doma pomáhá...

Milá Jitko,

jsem už dost dlouho vdaná, proto vaše pocity zcela chápu. A asi mluvíte z duše spoustě dalších matek od rodin. Takže: NEJSTE ŠPATNÁ manželka a matka! Ani fúrie. Podle toho, co jste napsala, jste úplně normální osoba.Je to bohužel (stále ještě) tak, že pro ženu a pro muže platí jiná měřítka. Naštěstí jsou ale ta měřítka docela široká. Takže v podstatě platí, že jak si to zařídíte, tak to budete mít.

Pokud se u vás doma zavedlo, že manžel si může/potřebuje užívat svoji zábavu a vy - matka sedíte doma, tak si na to všichni zvyknou a budou se upřímně divit, když budete pro změnu něco chtít vy. Mnoho žen udělá tuhle chybu na začátku manželství (říkám tomu pracovně „prvotní chyba“): příliš ustupují ve svých potřebách nebo nemají jasno, jak by to ve vztahu mělo chodit. A protože mají dobrou vůli a jsou rády s dětmi, nějakou dobu jim to tolik nevadí. Jenže když pak děti povyrostou, manžel už má své (neblahé) zvyky zafixované a žena si svůj prostor těžko vybojovává. Stejné je to s rozdělením domácích prací, hospodařením s penězi a dalšími rodinnými pravidly.

Problém, o kterém píšete, má dvě stránky: finanční (manžel utratí společné peníze za svoje hory) a osobní (je to asymetrické, protože vy s dcerou pak už nejdete nikam). A ještě vám okolí signalizuje, že je to tak normální. Co tedy je normální a co už ne?

Je to bohužel (stále ještě) tak, že pro ženu a pro muže platí jiná měřítka. Naštěstí jsou ale ta měřítka docela široká. Takže v podstatě platí, že jak si to zařídíte, tak to budete mít.

Ve vztahu dvou lidí je v pořádku v podstatě jakékoliv uspořádání, které vyhovuje oběma. Jsou (možná) takové ženy, kterým nevadí být samy doma a ani by nikam jezdit nechtěly. Pak je asi v pořádku, když jezdí manžel sám. Většina žen ale má své koníčky a zájmy, také by si ráda odpočinula a odreagovala se. Dobrovolně se však omezuje kvůli rodině, často tak, že zapomene, že nějaké zájmy kdy měla. Muži rádi podléhají tradicionalistické představě, že tak má být. Nemá. I ta nejoddanější matka a manželka potřebuje svůj osobní prostor, jinak jí hrozí vyhoření. A na druhou stranu, i ten nejmilejší manžel potřebuje trochu postrčit, aby ženě ten prostor poskytl. Samotného ho to obvykle nenapadne.

Co tedy dělat? Zakazovat manželovi hory? To bych nedoporučovala. Zkoušejte spíše hledat kompromis podle pravidla „fifty-fifty“. Je to něco jako společný bankovní účet, z kterého by neměla vybírat stále jen jedna strana. Ať manžel jede na hory, když je to pro něj tak důležité. Vy byste ale měla dostat nějakou protiváhu, která je zase důležitá pro vás (k moři s kamarádkou?, wellness víkend?, rodinná dovolená?). Máte na to každopádně právo. (Na to, co si myslí okolí, se rozhodně v tomto případě neohlížejte.) Otázka spíš zní, jak to s manželem ?

S jednáním začněte s předstihem (už teď je nejvyšší čas). Rozmyslete si, co konkrétně chcete prosadit. Vyberte si klidnou chvilku rodinné pohody a začněte plánovat – co bude kdy. (Kam pojedeme o vánocích? Ty budeš chtít zase jet letos na hory? Aha- no tak dobře, když myslíš, že musíš. Já to chápu... Tak já bych tedy zase jela v květnu s Aničkou k moři...) Postupujte podle asertivního pravidla ohrané desky: na jeho námitky reagujte neutrálně, nepouštějte se příliš do diskusí a stále si omílejte to své. (No jo, to budeme muset nějak zařídit, ale já bych ráda jela k tomu moři v tom květnu.) Manželovy reakce, které už znáte (žárlivé, citově vydírající, patriarchální, jiné) nechávejte vyšumět do ztracena, polemizujte jen v nezbytné míře a hlavně opakujte mírně, leč vytrvale svůj požadavek.

Zkoušejte spíše hledat kompromis podle pravidla „fifty-fifty“. Je to něco jako společný bankovní účet, z kterého by neměla vybírat stále jen jedna strana.

Nevzdávejte se! Morální nárok je na vaší straně a pokud jste si vzala slušného člověka, nakonec se s ním domluvíte. Nechcete přece po něm nic nenormálního ani nadstandardního.

Druhý problém je otázka financí. Spravedlivé hospodaření s rodinnými penězi je problém na zvláštní článek a ve všech rodinách je to téma více či méně konfliktní. Rozhodně není v pořádku, aby manžel čerpal z rodinného rozpočtu dramaticky víc peněz na základě toho, že víc vydělává. Vy se staráte o rodinu. (Už jste někdy počítala, kolik by stálo najmout si místo vás hospodyni? Je to poměrně dost peněz.)

Zkuste si předem udělat finanční rozvahu, protože jedna z prvních námitek vašeho manžela bude znít: „A kolik to bude stát? Kde chceš na to vzít?“ Možná byste mohla mít zpočátku skromnější nároky (třeba lacinější zájezd), aby se to do rozpočtu nějak vešlo. A rozmyslete, kde jsou v něm rezervy k rozumnému šetření.

Souhrnně tedy doporučuji všem opomíjeným manželkám:

1/ Pozor na prvotní chybu! Od začátku nastavujte spravedlivé podmínky, jinak si zaděláváte na trvalou manželskou frustraci.
2/ Žít a nechat žít. Buďte tolerantní, ale ne pitomá. Neutlačujte partnera a nebraňte mu v jeho aktivitách, ale trvejte i na těch svých. Není možné, aby se jeden trvale uskromňoval a druhý si mezitím užíval.
3/ Postupujte asertivně (tj. klidně trvejte na svých oprávněných požadavcích, nenechte se vtáhnout do neplodných diskusí a manipulací typu „co jsi to za matku“).
4/ Pokud je partner vstřícný, odměňte ho (svou radostí, dobrým obědem a tak – vy už budete vědět). Nechovejte se jako vítězný generál, ale jako milující manželka – což taky jste.
5/ Hodně štěstí a hezky si ten svůj zasloužený odpočinek užijte :-)

Další články

čtenářů si právě čte tento článek