Máme společnou kasu, ale on si jezdí na hory. Sám.

Čtenářka Jitka má pocit, že to, co si může dovolit muž, žena stále ještě nesmí.

Milé Kafe.cz,

chtěla bych se svým svěřit s mým malým problémem. V podstatě by se mohlo zdát, že o nic nejde. Žiji v harmonickém, spořádaném manželství. S manželem jsme osm set, máme šestiletou Aničku. Manžel nepije, nedělá dluhy, neprohrává výplaty v automatech, dokonce se neštítí domácích prací. Jenže... Jenže je tu takové jenže.

Manžel nepije, nedělá dluhy, neprohrává výplaty v automatech, dokonce se neštítí domácích prací. Jenže...

Když jsme se brali, dohodli jsme se, že budeme všechny své peníze dávat na jeden účet a po odečtení výdajů na domácnost, hypotéky a spoření si ze zbytku vezmeme každý, co potřebuje. Samozřejmě musí zbýt alespoň jednou v roce na dovolenou k moři, abychom si všichni odfrkli. Pravidelně se nám podaří ušetřit i na dvě dovolené, jenže ta druhá se nekoná. Respektive koná se, ale beze mě a bez Aničky. Manžel se v zimě sebere s kamarády a vyrazí na týden na hory.

Pokud vám ta situace připomíná známý film S tebou mě baví svět, tak to přesně sedí. Musím se přiznat, že když jsem byla mladší, také jsou kroutila hlavou nad vzpourou žen ze zmíněného filmu. Co je na tom, že si manžel na týden vyjede zablbnout s kamarády? Co je to za fúrie, že těm rozpustilým sympaťákům, kteří se celý rok starají, nedopřejí jeden týden v roce?

Teď to chápu, sama jsme se totiž ocitla na místě těch fúrií. Argument, že manžel přeci jen nosí domů víc peněz než já a proto má právo si vybrat pár tisícovek navíc, že mi taky nevyčítá zbytečné výdaje za boty nebo za holiče (haha), si laskavě nechte. To už jsem si vyslechla od něho. Jenže jaksi nevidí, že já kromě jedné šichty v práci mám ještě jednu směnu doma – vyprat, vyžehlit, uvařit, vyzvednout dítě ze školy, napsat s ní úkoly. A za to mě nikdo neplatí. Abyste mi rozuměli, já to dělám ráda, ne jako povinnost, opravdu mě to i baví. Ale i tak někdy večer padám únavou na ústa.

Když manžel pravidelně v lednu začne vykládat něco o tom, že si potřebuje odfrknout, tak mám chuť řvát: „Já si taky k čertu potřebuji odfrknout a týden vás nevidět!“. Nějak si neuvědomuje, že vyjma pár víkendů, kdy jsme dali malou k babičce, jsem se od ní sedm let nehnula ani na krok a při těch vzácných příležitostech, kdy je Ani u babičky, jsem měla na krku alespoň jeho. Já tak toužím po týdnu samoty!

Kdyby se na týden sebrala máma od malého dítěte, to by byl hned námět na hovor nejen pro celou rodinu, ale pro půl okresu.

Připadá mi nespravedlivé, že společnost se shovívavě kouká na pánské jízdy a bere se to skoro jako samozřejmost. Ale kdyby se na týden sebrala máma od malého dítěte, to by byl hned námět na hovor nejen pro celou rodinu, ale pro půl okresu.

To co vám tady píšu, jsem samozřejmě povídala i Petrovi, s tím, že když on, tak já bych mu taky ráda na týden nechala malou a vyjela si s kamarádkou někam si odfrknout. V tu chvíli se ale z tolerantního a inteligentního muže stane zabedněný pitomec. Začne tiráda výlevů žárlivosti (Tak já ti nestačím? Potřebuješ vypadnout, aby sis někde dokazovala, jak si atraktivní!), přes šovinistické poznámky (Žena se má starat o rodinu. Muž živitel má nárok...), až k citovému vydírání (Přece bys mě tady nenechala s malou. Já bych to nezvládl.).

Vysvětlete mi, proč se na ženy na začátku jednadvacátého století v určitých případech pohlíží stejně jako ve středověku? Nepovažuji se za bůhvíjakou feministku, ale copak je normální, že muž si sebere peníze – část je mých – a na týden zdrhne od rodiny a žena na to samé nárok nemá. A když na to jen pomyslí, okolí ji odsoudí. Nebo je něco špatně na mém uvažování a jsem špatná manželka a matka?

Děkuji za odpověď a přeji hodně spokojených čtenářek (i čtenářů), Jitka V., Příbram

Další články

čtenářů si právě čte tento článek