Milá Renáto,

v závěru svého dopisu píšete „nevím jak dál“, ale měla byste spíš napsat „nevím jak začít“. Protože zatím jste svůj problém - a možná i problém své dcery – vůbec nezačala řešit. Myslím, že je nejvyšší čas něco s tím udělat.

Zaprvé: přestaňte se bát, přestaňte si cokoli nalhávat, přestaňte doufat, že to někdo vyřeší za vás. Jste to Vy, kdo musí kousnout do jablka – možná kyselého, možná ne.

Zadruhé: zjistěte, jestli Vaše dcera v něčem lítá, nebo ne. Jak na to – v téhle záležitosti Vám nejlépe poradí odborní; prozatím nemusíte chodit daleko, stačí kliknout myší o pár centimetrů výš a podívat se, jak to vidí MUDr. Zuzana Krausová. Já vím jen tolik, že testy na všechny možné drogy seženete prakticky v každé lékárně.

Zatřetí: jestli se Vaše podezření potvrdí, nezbude vám, než dceru naložit do auta a dovézt ji do některé z drogových poraden, protože tohle sama asi nezvládnete.

Protože zatím jste svůj problém - a možná i problém své dcery – vůbec nezačala řešit.

Vím, vzal jsem to trochu šmahem a určitě si říkáte, že se mi to mluví, když nejsem ve Vaší kůži. Já ale chci říct něco jiného a praktické rady nechám na paní doktorce Krausové.

I kdyby se ukázalo, že Vaše dcera experimentuje s drogami, nebo že je na nich dokonce závislá, neznamená to, že je třeba připravit se na černou budoucnost. Ne všichni, kteří jsou na drogách, musejí zákonitě skončit špatně, i když spousta protidrogových kampaní líčí konce feťáků v sugestivně chmurných barvách. Většina lidí, kteří nemají s drogami žádné zkušenosti, si myslí, že ti, kteří drogy berou, jsou na konci cesty, čeká už je jenom pád na sociální dno, promiskuita, prostituce, psychický i fyzický rozvrat, pláč, skřípění zubů a bídná smrt v zaplivaném podchodu. Jenže já znám docela dost bývalých feťáků, kteří dnes žijí úplně normálně a bez jakýchkoli stigmat. A toho, kdo o jejich minulosti nic neví, by nenapadlo, v jaké stoce si zaplavali.

Ne všichni, kteří jsou na drogách, musejí zákonitě skončit špatně.

To je třeba případ Járy, se kterým se znám od školky. V patnácti propadl heavy metalu, v sedmnácti toluenu (před rokem 1989 u nás tolik drog nebylo), ve dvaceti pervitinu, v jednadvaceti dívce Heleně, se kterou počal dítě a ve dvaadvaceti heroinu. Tehdy ho všichni odepsali, protože se mělo za to, že heroin je konečná stanice. Ne však manželka Helena, s níž se Jára poznal přes perník a která v těhotenství s fetem nadobro skončila. Jára, motivován Helenou, začal abstinovat a všude se chlubil, že si prošel očistcem a slavně zvítězil. Jenže pak se ukázalo, že jednou dvakrát měsíčně si chodí píchat do nějakého bytu na Ořechovce. Bůh ví, jak se mu to podařilo tajit, ale když se jeho „rekreační“ fetování provalilo, Helena nad ním zlomila hůl. Odstěhovala se a Járovi trvalo půl roku, než ji přesvědčil, že teď už je „načisto“ čistý. Vrátila se k němu. Brzy se ovšem přišlo na to, že Jára do toho bytu na Ořechovce chodí dál, akorát to líp kamufluje. Tentokrát to skončilo dramatickým rozvodem a Jára se odstěhoval někam na sever Čech.

Tady by příběh mohl končit, ale zaplaťpánbůh nekončí. Před dvěma lety jsem Járu potkal – byl podruhé ženatý a čekal čtvrté dítě. O drogách nemluvil, nekrmil mě žádnými historkami o cestě očistcem a velkém vítězství. A právě proto mi bylo jasné, že je z toho venku...

Tolik jeden feťácký příběh s happyendem.

A Vám, paní Renáto, přeju hodně štěstí.