Jednoho dne jsem začala pociťovat, že něco není v pořádku. Byly to malé detaily, které mi přišly podezřelé. Jakubův zaheslovaný telefon, několik nezodpovězených hovorů a k tomu všemu jeho podivné chování. Začala jsem mít pachuť v ústech a pocit, že něco skrývá.
V okamžik jeho nepozornosti se mi podařilo do jeho telefonu jednoho dne dostat. S hrůzou jsem objevila nekonečný řetězec zpráv a telefonních hovorů s neznámou ženou. Moje srdce začalo bít rychleji, až se zdálo, že mi snad vyskočí z hrudi. Zjistila jsem, že můj manžel, člověk, kterému jsem důvěřovala, mě podvádí.
Jakuba jsem konfrontovala. Jeho obhajoba byla slabá a jeho výmluvy neuvěřitelné.
Jeho výmluvy byly trapné
Seděla jsem v obývacím pokoji, kde jsme společně s Jakubem trávili tolik šťastných chvil a čekala, až přijde z práce. Děti byly naštěstí na odpoledních kroužcích, takže jsem je mohla ušetřit tohoto dramatického výstupu. Když vešel do domu, nemohla jsem si nevšimnout jeho nervózního výrazu. Mé srdce začalo znovu zběsile bít, protože jsem cítila, že přichází moment pravdy.
"Můžu s tebou o něčem mluvit" ptám se s klidem, který v sobě ale jen těžko udržuji.
"O co jde?" odpovídá Jakub s nervózním úsměvem, který mě přivádí k nepokojům.
"Našla jsem něco, co mě znepokojuje. Něco, co nedává smysl. Proč skrýváš zprávy a telefonáty?" ptám se s úzkostí v hlase, aniž bych mu dala šanci na výmluvy.
Jakub se snaží zakrýt nervozitu, ale moje oči nalezly důkazy, které byly těžké ignorovat. "Já... já nevím, jak ti to vysvětlit. Je to komplikované," odpovídá s váháním. Moc dobře věděl, o čem mluvím, že jsem ho prokoukla a není cesty zpět.
"Potřebuju pravdu, Jakube. Proč to děláš?" Vyžadovala jsem odpověď, i když jsem měla obavu z toho, co by mohlo následovat.
"Já... došlo k chybě. Nejsem hrdý na to, co jsem udělal. Ale věř mi, není to tak, jak to vypadá," pokoušel se to zmateně vysvětlit.
S odhodláním jsem se ho zeptala: "Jakube, nevěra je nevěra. Jak mám věřit, že to byla jen chyba? Nezasloužím si vědět pravdu?"
"Lituju toho. Mohu to napravit, věř mi," snaží se si mě usmířit, ale já už cítím, že se náš svět rozpadá.
Dala jsem mu ultimátum, pak zkrotl
Uvnitř mě to vřelo. "Víš, že nejsem hloupá. Nevěřím, že jsou to jen plané řeči. Tohle všechno nás dva zničilo," říkám mu s těžkým srdcem, přesto však s jasným vědomím toho, že si zasloužím víc, než lži a zradu.
"Nevím, Jakube. Ale vím, že si zasloužím víc než jen žít v nejistotě," dodávám s rezignací, zatímco se snažím posbírat kusy svého srdce, které se právě rozlomilo. “Pokud můžeš být ty nevěrný, pak já taky. Uděláš to ještě jednou a já tě podvedu třikrát. Co na to říkáš?”
Neříkal nic. Jen mlčky civěl do země a zarytě mlčel. Od té doby jsem mu ale už na žádnou nevěru nepřišla. Buď ji dokázal skrýt lépe, než tuto, a nebo se skutečně napravil a nechtěl přede mnou vypadat jako hlupák. A nebo si snad skutečně uvědomil, že má doma krásnou ženu, která mu dala dvě děti a že nemá cenu tohle všechno zahazovat.
Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.
