Milá Lucie,

Jsme vychováni k tomu, že bychom neměli být nevěrní. Jenže my jsme. Příroda nás totiž nestvořila jako monogamní tvory a tak celý život více či méně bojujeme s tendencí zkoušet nové partnery. Společenské a morální imperativy („Nesesmilníš!“) jsou tu právě od toho, aby nás trochu držely na uzdě. Přesto se nevěry dopustí alespoň jednou za život skoro každý. (Zde se rovnou omlouvám všem těm, kterých se to netýká.) Na problém nevěry není jednoduchá odpověď a dá se na ni pohlížet z různých hledisek:

1/ Z hlediska morálního: Nevěra je jednoznačně špatná, jediným řešením je paralelní vztah ihned ukončit.
2/ Z hlediska toho, jenž podvádí: To jste dost dobře popsala ve svém dopise. Žijete ve dvojím vztahu už 5 let a „funguje to“. Nerada byste volila mezi manželem a milencem, potřebujete je oba, každého jiným způsobem. Dá se to pochopit (což neznamená s tím souhlasit). Podobné stanovisko má asi i partner-milenec, také mu situace v podstatě takhle vyhovuje.
3/ Z hlediska podváděného (pokud by o tom věděl): Zrada a urážka nejvyššího kalibru. Zjistit, že jsem 5 let „dělal vola“, že mi partnerka lhala, že spala s jiným, to hodně bolí a štve - celkem pochopitelně. Muži to snášejí od přírody daleko hůř než ženy. Ženy obvykle nejvíc trápí to, že partner miloval nějakou jinou, sex by ještě dokázaly odpustit. Muži kladou na první místo sexuální nevěru, to je přímá rána do nitra jejich mužského ega. Takže se zkuste vžít do pocitů podváděného partnera. Co byste asi prožívala na jeho místě?
4/ Z hlediska (bio) psychologického: Psychologie v pohledu na nevěru není jednotná. Je to příliš složitý a komplexní problém, aby se dal jednoduše popsat a vyřešit. Jak jsme napsali v úvodu, příroda nás tlačí k promiskuitě, sociální pravidla a svědomí k věrnosti.

Rozumný postoj psychologa k nevěře je podle mne tento: Měli bychom se snažit být pokud možno věrní. (Jsme sice primáti, ale přece jenom se od šimpanzů –snad- trochu odlišujeme.) Přesto se může nevěra přihodit každému. Otázka je spíš, jak se dál zachováme.

Nevěry můžeme roztřídit na několik kategorií:

Jednorázové a krátkodobé nevěry
Patří mezi ty „poklesky všedního dne“, které se občas přihodí i slušným lidem. Dokonce i těm, kteří jsou spokojení ve svém dlouhodobém vztahu. Rada: nevěru odložit do kategorie milostných vzpomínek, nepoškodit svůj trvalý vztah. A příště si, pokud možno, dávat větší pozor..

Dlouhodobé nevěry
Mnohem víc vstupují do života, patří už do závažnější morální kategorie - je to takový dlouhodobý podvod. Výjimkou jsou možná situace, kdy manželství je z nějakého důvodu nesnesitelné nebo nefunkční, ale přesto z něj nemůžeme či nedokážeme odejít. Třeba manželství se 3 malými dětmi, kde muž trvale není schopen sexu. U dlouhodobých nevěr se dříve či později musí najít řešení, nejdou obvykle protahovat donekonečna.

Chronické nevěry
Jsou lidé, kteří prostě nedokážou vystačit jen s jedním partnerem a jsou nevěrní opakovaně nebo setrvale celý život. Je to určitý charakterový rys, který je těžké změnit. Častěji jsou to muži (vědecky ověřeno, nejde o skrytou feministickou propagandu .) Partner takového člověka má většinou jen dvě možnosti – smířit se s tím a hledat ve vztahu jiné hodnoty, nebo odejít.

Takže co poradit vám, Lucie, ve vaší „kategorii“ dlouhodobé nevěry? Bohužel nic, co by vás potěšilo.

  1. Jednak musím říct otevřeně: nenamlouvejte si, že to „není nemorální“, že na tom nic není. Podvádění to je a měla byste si to přiznat.
  2. Morálka nemorálka, uvědomte si, že to takhle nepůjde donekonečna. Znáte to: tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu…Dřív nebo později budete svou situaci muset řešit , protože vaše nevěra se provalí nebo vám začne přerůstat přes hlavu.
  3. V každém případě je to vaše volba. Snažte se chovat dospěle a neshazovat ze sebe zodpovědnost.. Rozvažte si pořádně všechna pro a proti, rozhodněte se a přijměte zodpovědnost za případné následky. Máte v podstatě tři možnosti, ale žádná není bezbolestná, vždycky je to „něco za něco“:

Opustit manžela a jít za milencem. Co vás to bude stát? Oporu stálého vztahu v kompletní rodině, některé jistoty (asi včetně existenční), zátěž a stres kolem rozchodu a další péče o děti…

Zůstat s manželem a ukončit milenecký vztah. Nemusí to být od zítřka, třeba vám to nějakou dobu potrvá. Jde ale o vnitřní postoj, o to, kam se nasměrujete. Co obětujete? Vášeň, lásku, vzrušení.

Nic neřešit, pokračovat v paralelním vztahu. Je to samozřejmě také cesta, kterou můžete zvolit. Zdá se na první pohled nejjednodušší. Co obětujete? V tuto chvíli nic, ale v budoucnosti možná všechno. Už jsem to mockrát viděla a řešila v praxi: Tak dlouho se žena nemohla rozhodnout, až došlo k velkému třesku. Na nevěru se přišlo, milenec se stáhl, manžel odešel, rodina se rozpadla, vše za dost dramatických okolností. Pokud se tedy rozhodnete zachovat status quo, vezměte v úvahu tato rizika. A přijměte odpovědnost za eventuelní následky.

Je to těžké rozhodování a je bohužel jen na vás. Jsou lidé, kteří dají přednost lásce před jistotou, většina lidí je ale spíš opatrná. Musíte si pořádně ujasnit své city a své priority, všechna plus a minus. Pokud se nerozhodnete pro rozvod, neřešte nic s manželem! Takzvaná upřímnost je tady vždycky jen na škodu. I pokud vztah s milencem ukončíte, manželovi se v žádném případě ani později nesvěřujte. Není to lhaní, je to respekt k jeho citům. Také je lepší neradit se s rodinou, společnými kamarády nebo kolegyněmi v práci. Nejsou nezaujatí, jejich rady nemusí být ty nejlepší a riziko prozrazení je velké. To neznamená, že se v tom musíte plácat sama. To nejlepší, co teď můžete udělat, je najít si psychologickou nebo manželskou poradnu, kde si (sama, ne s manželem) s pomocí nezaujatého odborníka ujasníte, co dál.