Mám malé dítě a chodím do práce. Jsem krkavčí matka?

Klid, je nás hodně. A děti jsou ok.

Prozradím vám tajemství: Také já jsem krkavčí matka. A mé děti to přežily bez úhony… Tentokrát vám mohu posloužit radami z naditého batohu vlastních „krkavčích“ zkušeností. Krkavčí matkou jsem totiž už téměř sedm let.

Má starší dcera se narodila v roce 2002, tedy v době, kdy hranice mezi „rodinou“ a „kariérou“ byly vytyčeny daleko ostřeji než dnes. Buď jste zůstala na tři roky uvězněna v domácnosti (anebo ještě na víc, pokud jste nechtěla vychovávat jedináčka), anebo jste šla naplno do práce. Nic mezi tím neexistovalo. O částečných úvazcích, práci z domova, firemních školkách a podobných vymoženostech neměla většina českých zaměstnavatelů v té době ani potuchy.

Můj tehdejší šéf byl ovšem sladkou výjimkou. Když bylo mé dceři půl roku, dohodli jsme se, že se vrátím do práce na dva, později tři dny v týdnu, během nichž mě doma zastoupila chůva, nalezená přes agenturu.

Důvod mého tehdejšího rozhodnutí byl prostý: Nějak jsem si neuměla představit, že by se naše rodinné finance smrskly téměř na polovičku zrovna v době, kdy jsme je nejvíc potřebovali. Zdálo se ovšem, že téměř nikdo z mého okolí, včetně těch nejbližších, tenhle očividný argument nechápe. Všichni se zdáli být postiženi tím stupidním, k realitě slepým dělením životních slastí a strastí na „rodinu“ a „kariéru“. Když chodím do práce, znamená to, že „kariéra“ je mi přednější. Kamarádka, studentka speciální pedagogiky, mě bombardovala chmurnými předpověďmi, co všechno se ve vývoji mého dítěte může zvrtnout, když s ním nebudu čtyřiadvacet hodin denně. Dokonce i můj manžel tu a tam propadal dojmu, že má práce je něco jako golf nebo lekce baletu, tedy luxus, který si dopřávám jen abych načechrala své ego.

Má starší dcera se narodila v roce 2002, tedy v době, kdy hranice mezi „rodinou“ a „kariérou“ byly vytyčeny daleko ostřeji než dnes. Buď jste zůstala na tři roky uvězněna v domácnosti, anebo jste šla naplno do práce.
K čechrání ega mělo ovšem mé pracovní působení hodně daleko. Bylo to spíš naopak: Do práce jsem přisupěla obvykle vysílená po probdělé noci, neučesaná a nenamalovaná. Zběsile jsem se pustila do plnění úkolů, abych za tři dny stihla to, na co kolegové měli dní pět. A k tomu jsem s sebou neustále vláčela těžký ranec výčitek svědomí.

Dnes, s odstupem několika let, vás ovšem mohu uklidnit: Mé děti to přežily bez úhony (po narození druhé dcery jsem si totiž tenhle maratón ještě jednou zopakovala). Nejsou ani citově deprivované, ani z nich nerostou malí vrazi, ani nemají zmatek v tom, kdo je jejich maminka.

Jediný, kdo si z té doby odnesl nějaké životní škrábance, jsem já. Na druhou stranu jsem si ale také výrazně zvedla sebevědomí: Zjistila jsem, že mám na víc, než jsem si kdy předtím dokázala představit.

A to vy určitě také.

Hlavu vzhůru do nového roku!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky