Milá Lauro, pro začátek dovolte jeden příběh se šťastným koncem. Moje kamarádka Lenka byla ve svých třiatřiceti letech typická česká "Bridget Jonesová": hezká, inteligentní, zajímavá, vzdělaná... a single. Neustále jsme se snažili dávat ji dohromady s různými nezadanými kamarády, ale nikdy to nevyšlo. Navíc ji to vždycky táhlo na jih, k chlapsky osmahlým machistickým typům, kteří (dle názoru nás - jejích kamarádek) nepředstavují zrovna nejvhodnější partnery pro harmonický vztah.

Jednou si Lenka vyjela sólo na dovolenou do Chorvatska.

Když se vrátila, oznámila nám, že je zamilovaná. Objekt jejích citů byl - viděno našima očima - jak ze zlého snu. Skoro padesátiletý instalatér s bytem v chorvatském paneláku, dvoumetrový zarostlý obr s konzervativními názory. Rozmlouvaly jsme jí ho horem dolem, ale bezvýsledně. V září se Lenka do Chorvatska vrátila. A v listopadu přijel Goran do Čech.

Od té doby (jsou to už čtyři roky) jsou spolu. Vzali se a mají dvě děti.

Ne že by jejich život byl zrovna procházka růžovým sadem. Goranovi dlouho trvalo, než u nás sehnal práci, a donedávna bydleli v Lenčině mrňavém jedna plus jedna. Přesto (nebo právě proto) jsou pro mě živoucí důkazem toho, že i vztahy, které z hlediska pravděpodobnosti mají pramalou naději na přežití, mohou navzdory všemu fungovat. Co z toho vyplývá pro váš letní románek? Z čistě statistického hlediska si myslím, že naděje, že se prázdninové okouzlení vyvine ve skutečný vztah, je asi tak jedna ku sedmdesáti. Ale jak už jsem naznačila, skutečný život si často jde svou cestou navzdory statistikám.

Především bych vám doporučila jedno: než začnete pro svého krasavce shánět zaměstnání v Česku, rozjeďte se za ním do Itálie ještě jednou.

Léto teprve začalo, takže - pokud vám to úspory a zaměstnavatel dovolí - to můžete stihnout ještě před koncem prázdninové sezóny. Když to dopadne dobře, užijete si krásné pokračování svého románku a poznáte, jestli by z toho mohlo být i něco víc. A když to dobře nedopadne... alespoň budete vědět, na čem jste, a nebudete každou půlhodinu zoufale kontrolovat e-mailovou schránku. Také ho můžete začátkem podzimu zkusit pozvat na návštěvu do Čech. Aspoň poznáte, jestli to spříznění duší bude fungovat i někde jinde než na písčité pláži s výhledem na západ slunce. (Ostatně, nechci do vás zlomyslně rýpat, ale vy umíte italsky?

A pokud ne, jak se takové spříznění duší pozná, když se se svým protějškem domlouváte lámanou angličtinou?

Většina italských číšníků, které jsem kdy potkala, v cizích jazycích moc nevynikala...) Zkrátka a dobře, abych to shrnula: myslím, že naději na trvalejší vztah máte. Velmi, velmi malou, ale máte. Ale i kdyby zůstalo jen u - jak říkáte - "banální prázdninové lovestory", nelitujte toho. Možná to bude znít jako fráze, ale zážitky a vzpomínky na ně jsou v životě nakonec to nejcennější.