Milá Lauro,

asi si o mně budete myslet, že jsem škarohlíd, ale na otázku v závěru Vašeho dopisu odpovím: Nemáte šanci, usne to jako další banální prázdninová lovestory. Holek, které bláznily nebo blázní po cizincích, znám opravdu hodně, a ty, jimž to vyšlo, bych spočítal na prstech jedné ruky. Kolik už jsem slyšel řečí o velké lásce na první pohled, o osudovém vztahu, o propojení duší - a to, že ten dotyčný byl zrovinka Ital (Američan, Ir, Španěl...), vždycky byla „fakt náhoda“. Jenže pak většinou vyšlo najevo, že za tím není nic osudového, ale normální ženská marnivost, touha mít něco extra. Cizince, temperamentního, bohatého a - bože! - mnohem, mnohem zábavnějšího a tak jiného, než jsou ti nudní čeští knedlíci!

Extra věci vždycky podléhají vrtošivým zákonitostem módy, což platí i o náhlých citových vzplanutích českých dívek k tomu či onomu typu cizinců.

Příklad? Na začátku osmdesátých let bylo v módě narazit si Araba. Spousta Arabů tu studovala, byli tedy celkem dostupní, dostatečně exotičtí a dost drzí na to, aby dokázali působit dojmem, že patří do rodiny sultána z Bruneje. Na konci osmdesátých let, v éře diskotékového šmuku, přišli do módy Italové. Grazie per quello che mi dai, innamorati, innamorati, innamorati! Snědí, šlachovití, temperamentní, a hlavně - kapitalističtí. A po revoluci, na začátku let devadesátých, začali být žádaní Američané, muži z impéria, kteří sem s učebnicí angličtiny v podpaží přicházeli šířit evangelium svobody, demokracie a byznysu a taky si samozřejmě užít. A po Američanech přišli do módy španělsky mluvící machové a holkám, které se za muži z různých koutů Jižní Ameriky (kde je všechno tak vzrušující a tak etno) věrně táhly, se začalo říkat „conchitky“.

Nerad bych Vás, Lauro, děsil, ale když už jsem se zmínil, že znám spousty holek, které ztratily hlavu kvůli cizinci a dopadly všelijak, měl bych uvést pár příkladů. Tedy:

  • M., spolužačka z gymplu: v osmnácti se vdala do Itálie a v devatenácti místo vysokoškolských studií dělala služku celé manželově rozvětvené rodině. Ve třiadvaceti se rozvedla, ale zůstala žít kvůli dítěti v Itálii, kterou už v té době nenáviděla.
  • J., spolužačka z vysoké školy: nedovedla si představit, že by chodila s někým jiným než s Američanem. Vystřídala jich víc než malé množství a skončila mnohem méně romanticky než Bridget Jonesová: v pětatřiceti jí došlo, že se jí už poněkud přetočil tachometr, a v panice si konečně vzala padesátiletého losera z impéria, s nímž žije na pražském sídlišti a který je dnes pro ni „cheap lousy faggot“.
  • K., sestra kamarádky: těhotná s muslimem ze Sýrie, prodavačem suvenýrů. Byl to ten nejúžasnější chlap na světě, dokud se nezmínil, že je naprosto nezbytné, aby se stala věřící, jinak ať odejde, samozřejmě bez dítěte. A protože míru a pevnost její víry určuje on, stala se velká láska velkou noční můrou.
  • L., spolužačka z vysoké školy: intenzivní vztah s Brazilcem, po odhalení Brazilcových polygamních sklonů potrat a následná několikaletá marná léčba neplodnosti.

Ale vám, Lauro, samozřejmě přeju hodně štěstí.

Třeba se ve všem pletu a onen Ital, kvůli kterému se „užíráte“ a kvůli němuž „plánujete a řešíte“, je ten Osudem předurčený. Nechť je Vaším animem a Vy jeho animou. Innamorato, innamorata, innamorati! Amen.