Dobrý den,

chtěla bych se vám svěřit se svým příběhem. Stal se úplně nedávno. Vlastně pořád pokračuje, jenom já nevím, co s tím nadělením.

V červnu jsme si kamarádkami vyjely do Itálie.

Nádhera, po té hrozné květnové kose a lijácích už jen pobyt v teploučku byl ráj. Hezký hotel, rozkošné městečko, čisté pláže...vše po čem celý rok toužím a mám jen 14 dni na to si pořádně užít. A co teprv, když jsme si uvědomila, že ten hezký číšník nás už třetí noc neobsluhuje náhodou. Opravdu koukal po mě! Hezký hnědooký kluk, po kterém tam po večer vzdychaly všechny mé kamarádky (já taky) a určitě jsme v tom nebyly samy.

Nejdřív jsem myslela, že mrká na někoho za mnou, pak jsem si říkala, že to asi zkouší na každou.

Ale ukázalo se, že ne. Měl zájem jen o mě! Třetí večer mi dal pod ubrousek dopis. Přiznám se, moc jsem nepřemýšlela a pozvání přijala. Říkala jsem si: No a co, když ze sebe udělám blázna, aspoň se to nikdo nedoví. Ale v koutku duše jsem si přála, aby to bylo jinak. Jenže on je opravdu mimořádně hezký a já tak hezkým klukům nevěřím. Zvlášť když dělají v místě, kde se to nadrženýma turistkama jen hemží a z nabídek si může vybírat. Co by takový playboy viděl na obyčejné holce z malého města, jako jsem já? To jsem tedy nepochopila do dneška.

Jak asi tušíte - byl z toho románek.

Přesnější by bylo prázdninový, emocionálně-sexuální hurikán. Nádhera. Za týden jsem měla pocit, že ho znám deset tet, a když jsem se s ním při odjezdu loučila, nechápala jsem, jak jsem mohla do té doby žít, ale hlavně: Jak mám žít dál? Zažila jsem to, o čem se píše v románech: spříznění duší. On to prý poznal hned, jak mě uviděl.

Zamilovala jsem se jako bláznivá šestnáctka.

Doufám, že za ním ještě tento měsíc na týden odjedu. Každý den si telefonujeme přes Skype. Píšeme si, milujeme se alespoň virtuálně. Nikdy jsem se tak žensky necítila.

Jenže co dál? On slibuje, že za mnou po sezóně přijede a zůstane tu žít. Jenže co by tu dělal? Česky neumí, v Praze by se možná uživil, jenže co na malém městě? Do všech větších měst je to skoro hodina, takže to by ho asi taky nebavilo. S bydlením by nebyl problém, mám po babičce velký byt, jenže bojím se, až přejde poblouznění a nastane realita obyčejného života, tak bude překonávání překážek těžší. Navíc je zvyklý na cvrkot a italský temperament a u nás chcípl pes.

Možná si s tím lámu hlavu předčasně.

Léto není ani v polovině a třeba do té doby pozná jinou spřízněnou duši. Ale tomu nevěřím, myslím, že to nebyl jen krásný, intenzivní sen. Ale já jsem taková, že se pořád užírám a plánuji a řeším. Kamarádky mi říkají, ať se na to vykašlu, ať to beru jak to přijde a užívám si dokud to jde, třeba jen na dálku, ale já to neumím. Ono je lehké radit, když člověk není neinteresovaný.

Chtěla bych věřit, že mi to vyjde.

Dokonce jsem se poptávala i po nějaké práci, hledám italské firmy v okolí. Já tu mám kořeny – byt i úžasnou rodinu, práci - proto nechci do Itálie. Nevím, co mám dělat. Jsem jako na trní, mám pocit že bouchnu. Ani na práci se pořádně nedokáži soustředit. To se mi opravdu nikdy nestalo, i když jsem se kvůli klukům hodně navyváděla.

Myslíte, že máme šanci?

Ráda bych věděla, zda nemá nějaká čtenářka KAFA.cz podobnou zkušenost. Za každou pozitivní zprávu budu vděčná a za každou připomínku možná taky…

Hezký den všem Laura (není to moje skutečné jméno, nechci, aby se známí dozvěděli, že píšu do časopisu, líbilo se mi ve filmu Román pro ženy).