Někteří rodiče si "neustřihnou pupeční šňůru" ani po té, co se jejich děti odstěhují... Jak by měly zdravé vztahy vypadat, se dočtete v galerii.

Lucie (30) vyrostla na velkém sídlišti jako jedináček. S rodiči měla dobrý, ale trošku vlažný vztah. Jako malá s nimi procestovala celou Evropu a těšila se, až tohle bude zažívat s manželem. „S ním jsem se seznámila ve škole a tak nějak vyplynulo, že se přestěhuji za ním na vesnici, kde žije celá jeho rodina. Martin má 5 sourozenců, všichni žijí na stejném místě, stejně tak sourozenci jeho otce. Martin začal stavět dům a my prozatím žili u jeho rodičů. Se všemi jsem si sedla, brali mě jako vlastní. Všichni se stavbou pomáhali, rodiče nám půjčili peníze, abychom neměli hypotéku. Do nového, krásného a velkého domu jsme se stěhovali už jako rodina se dvěma dětmi. Těšila jsem se, až začneme žít. Netušila jsem, že se k nám už napořád nastěhují návštěvy, často nevítané,“ svěřuje se naše čtenářka Lucie.

Podle svých slov má Lucie neustále plný dům. Ať jsou to rodiče, manželovy sestry či bratři, jejich děti a ostatní členové rodin. „A nejenom to. Společně se všemi trávíme Vánoce, jezdíme na dovolenou k moři a podobné případy. Došlo mi, že jsme spolu osm let, ale nikdy jsme nikde nebyli sami jako rodina, jen my čtyři. Vždycky se k nám někdo přidá.“ Pro Lucii jsou tyhle situace velmi stresující. Ze začátku jí to přišlo roztomilé, s rodinou si rozumí, když byla na mateřské, čas jí ve společnosti rodiny i rychleji ubíhal, ale jak sama říká, čeho je moc, toho je příliš. „Uvědomila jsem si, že největším problémem byly minulé Vánoce, které k nám přišla slavit opravdu celá rodina. Byl to nejstresující zážitek v mém životě. Ostatní se bavili, jsou na to zvyklí, ale já od té doby vím, že tohle určitě nechci.“

Podle odborníků je tato situace velmi složitá. Lucie je z města, z anonymního sídliště, kde má hlavní slovo soukromí. Vše, co člověk potřebuje k životu, si musí zařídit sám. Její manžel je oproti tomu z úplně odlišného prostředí, kde pomoc rodině je důležitější než vlastní soukromí. „Snažila jsem se o tom s manželem mluvit. Říkala jsem mu, že chci mít chvíli klid, chci se věnovat vlastní domácnosti, našim dětem, trávit nějaký čas jen ve čtyřech. Jenže manžel tomu nerozumí. A navíc mi argumentuje tím, že nám na začátku hodně pomohli, a proto je potřeba, abychom jim byli vděční,“ říká Lucie. Psychologové k této situaci říkají jediné – Lucie na svého manžela sice mluví, ale on kvůli své výchově nerozumí a je to jako by na něj mluvila úplně cizím jazykem. V případě nátlaku by nejspíš dosáhla svého, ale není jisté, jak dlouho by její „úspěch“ trval a jestli by roztržka s rodinou vůbec stála za to a neohrozila celé manželství. Lucie by sama měla začít žít svůj život trochu jinak. Rodina byla zvyklá, že ji vždy našla doma. Kdyby se to změnilo, museli by jít jinam. „I kamarádka mi říkala, že bych neměla čekat doma, kdo se zase objeví. Ale sbalit děti a jít si po svém. Začít žít, jet občas do města. Prostě aby mě rodina doma nenašla. Co myslíte vy?“ ptá se Lucie.