Jak zachránit vztah, se dozvíte v galerii!

Všechno začalo před osmi lety, kdy se moje manželství dostalo do těžké krize. Děti byly v pubertě, měly své zájmy a mateřskou péči už nepotřebovaly, tak jako dřív. Já i můj muž jsme trávili hodně času v práci a pomalu se jeden druhému odcizovali. Najednou jsme zjistili, že si nemáme co říct a že se názorově rozcházíme i v těch nejobyčejnějších věcech. V té době jsem si začala e-mailem dopisovat s Henrym.

Seznámili jsme se na kongresu v zahraničí, byli jsme si sympatičtí, ale kontakt jsme neudržovali. Vlastně to byla moje iniciativa začít si s ním denně psát. Potřebovala jsem s někým sdílet myšlenky a pocity, diskutovat o situaci ve světě, o hudbě, literatuře. A s Henrym to bylo tak snadné! Jako bychom vysílali na stejné vlnové délce. Rozuměli jsme si ve všech pro mě důležitých otázkách, dokázali jsme jeden druhému poradit a vzájemně se podpořit, i na dálku jsme se spolu uměli smát.

Každodenní „mejlování“ s Henrym se pro mě stávalo potřebou i lékem, přestávaly mě trápit neshody doma a vyhrocené vztahy v práci, kde docházelo k zásadním změnám. Měla jsem pocit, že stojím na křižovatce života. Touha všechno opustit a začít znova, s někým jiným a někde úplně jinde byla čím dál tím naléhavější. Rozhodla jsem se, že přijmu Henryho pozvání a odjedu za ním do Kanady.

Rodina se shodla, že jsem se zbláznila

Manžel označil moje chování za postpubertální výron zamrzlých emocí a předklimakterické stadium pomatenosti. Rodiče lamentovali, že rozbíjím manželství a že chci opustit děti. Ty se ptaly, jestli tam za mnou můžou přijet. Přátelé naléhali, ať si všechno pořádně rozmyslím a nejednám ukvapeně. Myslím však, že jsem se rozhodla správně. Kdybych do Kanady neodjela, určitě bych si vyčítala, že jsem promarnila jednu životní šanci.

Henry mi zajistil několik hodin přednášek na univerzitě v Montrealu, pro začátek jsem ani nechtěla pracovat na plný úvazek. Kanada je nádherná a univerzitní prostředí mi vyhovovalo. Zpočátku jsem netrpěla pocity vykořenění, ale stýskalo se mi po dětech, i když jsme si denně psali.

Pak se ale Henry rozhodl, že na čas opustí civilizaci a přestěhuje se do svého srubu v horách. Že potřebuje rozjímat a „hledat sám sebe“, jak řekl, a navrhl mi, abych odjela s ním. Henry se umí pohybovat v divoké přírodě, je dobrý lovec a zanícený rybář. Měl dostatek prostředků, abychom mohli v divočině žít, a tak jsem lákavou nabídku s přídechem dobrodružství přijala. Ale Henry se už nechtěl do civilizace vrátit a já to po roce vzdala.

Vrátila jsem se domů, jenže rodina byla v troskách

Můj muž už během mého pobytu v Kanadě podal žádost o rozvod a ani já nechtěla rozbité manželství lepit. Děti se mi odcizily, práci jsem neměla, zůstala jsem bez prostředků, vydaná na milost manželově almužně. Nechává mě sice bydlet v našem bytě, ale já si tam připadám jako vetřelec. Rodiče mi nedokázali odpustit a z chování přátel cítím shovívavost, z níž někdy prosvítá zlomyslné zadostiučinění. Spálit mosty, asi nebyla správná cesta, ale pozná člověk, jaká cesta je správná, pokud si ji sám nevyzkouší?

Práci jsem si nakonec našla, učím, mám vyhlédnutý i levný byt, ale šťastná nejsem. Jako bych se pohybovala v začarovaném kruhu, který musím rozetnout. Přemýšlím o tom začít nový život v jiném městě, třeba si najít i úplně jinou práci. Ale neutíkám, jen sama před sebou?

Lucie

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. LADISLAV BLAŽEK, konzultant

* Každý člověk se už v raném dětství, ponejvíce pod tlakem rodičů, rozhodne, jaký život povede. Toto rozhodnutí pak nosí v hlavě jako program. I když na něj postupně zapomeneme, stále tu je a působí jako síla, která se významně podílí na našem osudu. Není snadné, často navzdory mnoha pokusům, se onoho programu vzdát, jít do nejistoty a žít si po svém.

* Lucčin příběh se zdá být založený na scénáři s otevřeným nebo dokonce nedopsaným koncem. Po rozhodnutí něco změnit, začít „nový život“, se ocitá na rozcestí, kdy najednou jako by neví, co dál a kudy dál, a tak se raději vrátí. Vrátí se však jen na půl cesty. Nyní je opět na křižovatce, kdy si není zcela jista, kam se vydat. Navíc ani teď, opět na prahu nového života, se necítí být šťastná. Můžeme se domnívat, že to je situace, ve které není poprvé. Přidržíme-li se schématu životního scénáře, možná že by mohl mít i titul Čekání na Ježíška nebo také Čekání na prince na bílém koni.

* Nenapadá mě žádná zázračná rada, než aby si Lucie vzala k ruce tužku a papír a nadepsala ho Věci, které se mi opakovaně stávají. Na papír si pak zapsala odpovědi na otázky, co se jí v určitých situacích znovu a znovu stává, jak a čím to začíná, jaké to má pokračování a posléze vyústění. Nakonec by si měla popravdě odpovědět i na nelehkou otázku, co jí to přináší a jaký z toho má výsledný pocit. Možná by taková inventura mohla Lucii v mnohém inspirovat.