Pokud se Jana rozhodne navštívit manželskou poradnu, bude se dít to, co najdete v galerii.

„Ano, jsem svobodná.“ „Tak to musíte poznat mého syna. Já mám totiž skvělého syna, je mu třicet a je taky sám. A co si tady počne, jednou, až tady nebudu?“ Zasmála jsem se, popovídaly jsme si a já netušila, co mě čeká.

Druhý den mi přinesla fotografii. Byla na ní velmi krásná mladá žena. „Kdo to má být?“ Myslela jsem samozřejmě, že mi přinese fotku svého drahého synka.

„To je moje dcera. Pěkná, co? Nedávno se vdávala. Tak co, přijdete se k nám podívat?“ Tím víc jsem byla zvědavá na utajeného syna.

Přijela jsem na návštěvu na sobotní odpolední kávičku. Zůstala jsem celý víkend. Syn byl milý, pozorný, hezký a hned jsme si rozuměli a krásně si povídali. Pozval mě na rande a začali jsme se vídat. Netrvalo to ani půl roku a vzali jsme se, jako by nám hořelo za patami. To už jsem byla ve čtvrtém měsíci těhotenství.

Co nastalo, bylo peklo.

Manželství jsem praktikovala nikoli s manželem, ale s tchyní. Povídám třeba: „Pojď, Láďo, půjdeme na procházku,“ a odpověděla mi tchyně: „Nejde, má tady ještě práci.“ Povídám: „Pohlídej malou, chci si zajít k holiči,“ a na to tchyně: „Jen jdi, pohlídám ji já.“ Tak jsme žily s tchyní spolu a můj muž chodil do práce a do hospody a domů, ale jako by doma vůbec nebyl.

Nechápala jsem to, myslela jsem, že se to snad změní, až si na manželský život zvykne, ale bylo to pořád stejné. Vysvětlovala jsem manželovi, že takto žít nevydržím, ale on nebyl schopen to změnit. Na moji už zoufalou prosbu, abychom se odstěhovali z domu, který patřil jeho matce, a byli spolu a s dětmi sami, řekl, že ji přece nemůže nechat samotnou.

Občas se muž s matkou kvůli jejímu nepřetržitému vměšování se do našich záležitostí dokonce pohádal, ale nic neprosadil. Ani aby nám nemluvila do výchovy, ani aby pokaždé, když jsme na dovolené, nestěhovala nábytek a nepřestavovala celý dům, nebo aby nevytrhávala fotky z mého rodinného alba… Když jsem vařila, nadzvedávala pokličky a míchala. Jakmile jsem koupila cokoli nového do bytu, nemilosrdně to zkritizovala. Život mě přestal bavit, a kdyby nebylo dcerky Julinky, měla jsem pocit, že kdybych umřela, bylo by to to nejlepší, co by mě mohlo potkat.

Nakonec jsem dospěla k tomu, že se s tchyní musím rozvést. Mám však výčitky kvůli Julii, protože tátu miluje a babičku taky a mohlo by ji to poznamenat na celý život. Mrzí mě to i kvůli manželovi, kterého mám stále ráda. Ale jak jinak zůstat sama sebou?

Jana, Slaný

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Čeština zná tři výrazy na „tch“. Tchyně, tchán a tchoř. Předem se omlouvám moudrým tchánům a tchyním. Janina zkušenost však není nijak vzácná. Zvláště společné soužití bývá zdrojem řady nedorozumění. Vše je paradoxně náročnější v rodinném domě než v malém 3+kk. Sardinkózní období v bytě bývá považováno za dočasné, ne tak soužití v prostorném rodinném domě. Proč bychom měli „jít do horšího“ jen proto, že se ty dvě „kvočny“ či „kohouti“ nedokážou domluvit?

Soužití fungovat může, musí však být splněno pár podmínek. Od počátku musí být zřejmé, že nejde o jednu rodinu, ale o dvě samostatné množiny. Měly by být dány hranice teritorií, včetně případného zamykání. Je na nás, zda a jak se domluvíme na návštěvách. V lepším případě by každá rodina měla mít svou kuchyni a příslušenství, svůj televizor.

Když si ta pravidla nenastavíme na začátku, budou se nám zavedené pořádky těžko měnit. Zvláště, když se někdo chová jako Janin muž. Kdyby se Janě podařilo získat vlastní bydlení, mohla by se s manželem domluvit na odluce, imitující porozvodový stav. Pak by se ukázalo, zda se navzájem postrádají a zda alespoň jeden bude ochoten druhého následovat (nebo se k němu vrátit). Pomocí by mohl být i „nákup u odborníků“ v manželské poradně (viz www. amrp.cz).