Dana: Po dětech jsem se začala děsit manželských povinností. Muž je ale náruživý

Nikdy jsem nebyla vášnivá smršť, v sexu spíš zdrženlivá než divoká. Dávala jsem přednost něze a mazlení a manžel mi léta vycházel vstříc. Petr měl vždycky větší potřebu sexu než já, ale dohodli jsme se, že ho nebude vyžadovat denně, jen třikrát týdně. Od začátku jsem tušila, že něha a mazlení mu nejsou vlastní, že se tak trochu přemáhá, aby mi vyhověl. Ale i jeho nakonec vzájemné doteky vzrušily a akt sám pak k mé velké spokojenosti proběhl rychle.

Po narození dětí nastaly neshody, byla jsem unavená a odmítala jsem jakýkoli kontakt. Dokonce i něžné polibky a hlazení mi začaly být protivné, protože jsem věděla, že jediným cílem manželova snažení je, jak sám říkal, „pořádně si to udělat“. Na tu větu jsem začínala být alergická. „Buď tak hodný, aspoň to neříkej,“ žádala jsem ho. „A proč ne? Mě to vzrušuje,“ odpovídal.

Nedostatek sexu se začal projevovat na jeho rozpoložení. Byl náladový, popudlivý, bezdůvodně okřikoval děti, takže jsem nakonec kapitulovala. Ale naše „letiště“ se pro mě stávalo Záhořovým ložem, už v podvečer mě začala děsit představa, že mě čekají „manželské povinnosti“. Konečně jsem pochopila význam tohoto slovního spojení. Petr se přestal přemáhat a z našeho milování - to slovo mi však přijde opravdu nepatřičné - se něha a mazlení úplně vytratily. Šel „rovnou na věc“, a snad právě proto se soulož (jak tenhle výraz nesnáším, vždyť v něm není ani trocha citu!) protahovala a ze mě se pozvolna stával literární příklad ženské, která při aktu (také velmi nechutný pojem) počítá praskliny na stropě a v duchu si sepisuje nákup na následující den.

„Tebe to se mnou vůbec nebaví, co?“ zeptal se mě jednou Petr. „Nebaví, ale nemůžu si pomoct,“ uznala jsem se slzami v očích. „Vždyť jsi od začátku věděl, že nejsem žádná vášnivka, a teď, když máme děti a navíc chodím do práce, bývám večer unavená.“ Slovo unavená ho úplně vytočilo. „Ty jsi byla zvadlá vždycky, i když jsi ještě nebyla zmožená z dětí a práce! Jsi vášnivá jak pytel mrkve! I tamhleta plaňka u plotu má v sobě víc sexu než ty!“ Práskl dveřmi a odešel. Já jen tiše plakala, smutkem a ponížením. Asi za hodinu přišel a omluvil se mi, že byl hrubý, zároveň mi ale dal jasně najevo, že bych se měla trochu přemáhat, „být víc ženská“; tak to řekl. Jenže tím mě ještě víc zdeptal. Přemáhat se, být víc ženská, ach bože! To mu mám hrát v posteli divadelní představení? Vždyť to ani neumím…

Zřejmě usoudil, že by mě mohly „probudit“ pornofilmy. „Pojď, otevřeme si lahvinku a něco si pustíme,“ prohlásil jednou večer. Přinesl skleničky, usadil mě do křesla a pustil DVD. Mělo to být překvapení, takže jsem si myslela, že mě čeká podívaná na nějakou komedii. No, ona to trochu komedie byla, ale úplně v jiném duchu, než jsem čekala. Slečna provádějící prostocviky na statném junákovi a přihlouple hledící do kamery s pootevřenými ústy a jazýčkem lascivně přejíždějícím přes až příliš plné rty na to, aby byly přirozené, ve mně vyvolala směsici znechucení a smíchu. Petr mou reakci ani nezaznamenal. Koukal na ty výjevy s vykulenýma očima a těžce oddychoval. „Tak co?“ řekl nakonec a vrhl se na mě. Marně jsem se bránila, můj odpor vůbec nevnímal. Když to skončilo, utekla jsem s pláčem do koupelny. Tohle ne, tohle přece ne… Od té doby s manželem nespím. Bojím se, že si někoho najde a opustí mě i děti. Nevím jak tu situaci řešit.

SLOVO ODBORNÍKA

FREKVENCI SEXU URČUJE MÉNĚ AKTIVNÍ

* Dnešní příběh patří mezi poradenské a sexuologické evergreeny. Kdybychom však měli vycházet ze zkušeností s jejich vyústěním, tak jde spíše o nevergreeny. Jen málokdy se totiž v podobně postižených manželstvích zase „zazelená“.

* Poměrně nepatrný rozdíl v potřebě sexu může být po nějakou dobu úspěšně překryt zamilovaností a vzájemnou fyzickou přitažlivostí. Ve hře navíc bývají nezřídka i vnější překážky - bylo by proč, bylo by s kým, ale jaksi není kde. Pokud spolu chceme strávit intimní chvíle, pak je třeba vytvořit si pro ně potřebné podmínky. Od snahy vypudit rodiče z bytu, spolubydlící z pokoje na internátě nebo počkat, až oschnou meze.

* To vše mívá podobný dopad jako milostná předehra, navzájem nás vylaďuje na společné milování. Ke zlomu však může dojít již v okamžiku, když začneme obývat společné teritorium. Pak lze téměř vždy a je jen na nás, zda se nám chce, či nechce. I malý rozdíl v představách o žádoucí frekvenci sexu se může poměrně dramaticky prohlubovat. Ten potřebnější naléhá a je konfrontován s odmítáním.

* Na počátku vztahu je běžnější, že naléhajícím je muž a unikající žena. Zvláště po porodech, kdy se ke všemu přidává únava. Pokud se odmítnutý muž uráží, naléhá či škemrá, dosáhne pravého opaku. Jen těžko si lze představit ženu, kterou by výčitky, že by se měla léčit, na sex zrovna vyladily.

* To platí i pro reakci na partnery vyhrožující, že si najdou jinou; jakož i na ty škemrající, kteří tiše štkají do polštáře a stýskají si, že kdyby je měla alespoň trochu ráda…

* O moc úspěšnější nebývají ani muži-režiséři aranžující zdánlivě příhodnou atmosféru. Od svíček v ložnici, jež se tím mění v pomyslné krematorium, třeba až po ty, co nabízejí společné sledování porna. Z jejich počínání je totiž natolik zřejmé, jak jim jde jen o „to jedno“, že se jejich partnerka při těchto produkcích spíše osype odporem, než by dostala chuť na milostné skotačení.

* Odmítnutý muž by měl v optimálním případě něco neutrálního zamručet a otevřít si raději knížku, televizi nebo ledničku a počkat. Čím méně se bude vnucovat, tím větší šance na změnu bude mít. Už proto, že frekvence styku by se měla řídit spíše potřebami méně aktivního z partnerů než naléháním hormonálních štvanců. Celkem neškodná pomoc může být i masturbace.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek