Andree (32) radí odborník, jak se vyrovnat s definitivním odchodem manžela

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

Manžel zemřel po autonehodě, při převozu do nemocnice. Jsou to už čtyři měsíce. Nedokážu se s jeho smrtí vyrovnat a jen kvůli péči o dvě nezletilé děti se snažím držet se. Ale nejde mi to. Jsem posedlá jedinou myšlenkou. Na co asi myslel v posledních chvílích svého života? Na to, že mě tu zanechává se dvěma dětmi? Na náš společný život? Měl vůbec nějaké myšlenky, nebo jen bolest, strach ze smrti? Nečekal to, byl zdravý, měli jsme společné plány. A nebyla to jeho vina!

I osamělé maminky se mohou seznámit. Jak na to, se dozvíte v galerii.

„Děti jsou za těchto okolností určitě pro tebe pomocí,“ řekla mi přítelkyně. „Musíš se o ně starat, každé ráno vstát, být silná. Je to bezpochyby záchranný pás, důvod, proč žít, proč začít nový den.“

Jenže ono je to téměř naopak! Dala bych cokoliv za to, aby tu teď nebyly! Jistě, miluju je víc než cokoli na světě a jejich ztráta by pro mě byla strašnější ranou než smrt manžela, kdybych o ně přišla, umřela bych… Ale teď? Nezvládám to!

Kdybych je mohla dát na čas do úschovny, uspat je… Chtěla bych, aby mě nechaly na pokoji, na nic se mě neptaly, nic po mě nechtěly, žádné jídlo, zkontrolovat úkoly, kdyby se na mně nevěšely!

Potřebovala bych být sama, nemít žádnou zodpovědnost, nemyslet na to, jestli jsou najedené, oblečené, chtěla bych být celý den v posteli, postupně se vzpamatovávat, bez jakýchkoli povinností…

Nedokážu jim být oporou!

Vidím, jak jsou zmatené, smutné, je mi jich líto, protože i ony utrpěly obrovskou ztrátu. Dokonce mi chtějí pomáhat a starší, 12letá dcera se o mě bojí, protože mě viděla zoufalou a plakat. Od té doby se pořád ptá, jestli něco nepotřebuju, s čím mi může pomoct, přijde a pohladí mě, nakupuje a připravuje večeře. Je to ona, kdo se teď chová jako maminka, ráno vypravuje do školky mladšího brášku, udělá mu svačinu.

V práci jsem jako mátoha, přestože mi všichni v okolí říkají, že mi práce pomůže odvést myšlenky. Nedokážu se soustředit a v duchu děkuju svým kolegům, že mě nechávají být a spoustu úkolů plní za mě.

Měla bych být silná, měla bych, chtěla bych… Ale jak to mám udělat? Měsíc po manželově smrti jsem brala antidepresiva, lékař říkal, že bych je měla brát dál, že je to běh na dlouhou trať. Nejhorší bývají rána, kdy se budím a ještě v polospánku hledám manželovu hlavu na polštáři, protože se mi o něm zdává. Ten prázdný polštář mě vrací do reality. A také děti, jejich soucitné a současně vystrašené pohledy.

Nevím, jak dál. Zhojí všechno čas? Zatím je rána otevřená a bolí. Jak to zvládají jiné ženy? Proč mi moje děti nedávají sílu k životu? Je ve mně něco špatně? Nechci skončit na psychiatrii, co by s nimi bylo, ale zatím neumím žít.

Andrea, Chomutov

Probudíte se a zjistíte, že manžel vedle vás už není.

Odborník radí

Andrea by se z příběhů jiných žen, které zažily podobnou tragédii, moc nedozvěděla. Formy truchlení jsou totiž hodně určovány řadou osobnostních faktorů. Společné jsou snad pouze jednotlivé fáze vyrovnávání se s podobnou ztrátou.

První je popření – říkáme si, že to snad nemůže být pravda, podvědomě čekáme, že se otevřou dveře a vše bude zas jako dříve. Po popření přichází fáze smutku, tu může postupem času vystřídat fáze zloby. Až po ní jsme s to vracet se zas pomalu do normálu.

Asi nejtěžší je fáze smutku. Není nic neobvyklého, má-li podobu regulérních depresí. V mozku se nám přestávají vytvářet v dostatečné míře látky, které jsou zodpovědné za dobrou náladu. V takovém případě je třeba dodávat je uměle – ve formě léků, antidepresiv. Andrea je nějaký čas brala, bohužel pouze měsíc, což je minimální doba, po níž by teprve měly začít působit. Její pan doktor dobře věděl, proč tvrdil, že je to běh na dlouhou trať. Možná by se mohla vrátit tam, kde z té trati vystoupila. Když ne kvůli sobě, tak kvůli dětem. I ty dělají, co mohou.

Pokud by se v okolí našel ještě někdo, kdo by jí mohl ulevit, pak je třeba, aby si o tu pomoc také dokázala říci. Byl bych však opatrný v okamžiku, kdy by se Andrea měla ze všech povinností (rodinných i pracovních) vyvázat. Nic proti, zařídí-li si víkend, kdy by skutečně nic nemusela; kdyby ale měla doma pouze polehávat výrazně déle, pak by se mohla do svých smutků propadat ještě hlouběji!

PhDr. Petr Šmolka

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky