Vztah mohou narušit různé vlivy zvenčí, jak s nimi bojovat, se dozvíte v galerii.

Možná jsem si měla nechat své jméno za svobodna – své krásně neutrální příjmení Nováková. Jenže manžel a jeho rodiče naléhali, abychom měli příjmení stejné – byli na ně hrozně pyšní – Ledererovi.

Moc se mi do toho nechtělo – první manželka mého muže si po rozvodu ponechala příjmení Ledererová a já se nechtěla jmenovat stejně jako ona, ale nakonec jsem podlehla spoustě argumentů, které na mne sesypali jak manžel, tak i jeho rodiče, a nakonec i ti moji. Tradice je prostě tradice.

Ale co čert nechtěl. Nastoupila jsem do nové práce a nejspíš ani manžel netušil, že jeho první žena – Jarmila Ledererová – tam předtím půl roku pracovala. A dokonce ve stejném oddělení!

„Jé, Helenko, vy jste příbuzná Jarunky Ledererové? To byla moc prima ženská, škoda, že od nás odešla,“ zaplesala moje nová kolegyně Adéla. „Ne,“ pronesla jsem chladně. „Já jsem druhá manželka prvního manžela Jarunky Ledererové Josefa Lederera.“

„Aha,“ pravila kolegyně Adéla. „No, ona nám Jarunka říkala, že se její bývalý znovu oženil.“ A tak jsem se stala i ve svém zaměstnání „tou druhou Ledererovou“.

Přiznávám, že mi to šlo dost na nervy. Všichni zvědavci prahli po vysvětlování. Proč se vlastně Josef s Jarunkou rozvedli, nebylo to nakonec kvůli mně? A jak dlouho že jsem se s Josefem znala? Aha, tak to už se v té době rozváděli, no jo… A proč jsem si nenechala svoje příjmení, nebo případně obě, to je teď velká móda.

Vůbec jsem nechápala, proč to ti lidé řeší! Jenže jsem už měla stigma druhé manželky a okolnosti mi neustále připravovaly nepříjemná překvapení v podobě setkání se známými „první Ledererové“.

Možná jsem si to brala moc osobně a příliš k srdci, manželovi ty historky připadaly spíš úsměvné, jenže on nebyl „druhý Lederer!“ Usoudila jsem, že asi změním zaměstnání, ale jelikož náhoda je, jak se říká, blbec, nikdo mi nemohl zaručit, že mi nepředhodí „první Ledererovou“ z masa a kostí přímo na talíři.

„Změním zaměstnání a vezmu si zpátky své rodné příjmení,“ oznámila jsem manželovi. Jenže ten o tom nechce ani slyšet. Jako by jméno Lederer bylo obestřeno zázračnou aurou geniality, která by se pod vlivem příjmení Nováková vypařila.

Naše děti by byly nejspíš odsouzeny s matkou jménem Nováková k průměrnému životu, nikdy by nedosáhly výšin vědeckého světa a nakonec by skončily jako pokladní v některém supermarketu. Tak nevím – mám se s mužem hádat, nebo si na tu „béčkovou identitu“ prostě zvyknout?

Helena, České Budějovice

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

Mohu-li soudit z příjmení Helenina muže, provdala se do židovské rodiny. Takové rodiny mívají své zavedené zvyklosti. Včetně představ, co se patří. Zpětně už lze jen těžko posoudit, zda by své dívčí příjmení ustála. I tak by ale byla druhou manželkou; možná by jen déle trvalo, než by to kolegům došlo.

Jinak mohu ze zkušenosti svých blízkých potvrdit, že to není lehký úděl. Má žena, postižená stejnou profesí jako já, musela dlouho čelit dotazům, zda je manželkou TOHO Šmolky. Chvíli uvažovala o návratu k původnímu příjmení. Možná by to udělala, jen by se za svobodna nesměla jmenovat Weissová. Moc by si nepolepšila – jen by čelila dotazům, zda není manželkou TOHO Weisse, známého sexuologa. Ani náš syn (také psycholog) zrovna nejásá, když o něm někdo mluví jako o MLADÉM Šmolkovi.

Obávám se, že by Heleně moc nepomohla ani změna příjmení, ani změna zaměstnání. Možná by postačilo, kdyby zvídavým kolegyním dala zřetelně najevo, jak jí jsou jejich dotazy nepříjemné. A co takhle uspořádat „tiskovou konferenci“ – čas, kdy se jí mohou naposledy ptát na vše, co je v kontextu jejího manželství zajímá? Přikoupí-li pár chlebíčků a minerálek, tak splní i pomyslné „zápisné“.

V mimopracovní době by minerálky mohla nahradit třeba i o něco lahodnějšími tekutinami.