Julie: Měla jsem se rozvést už dávno

Naše manželství přestalo fungovat už před 15 lety. Nechtěla jsem ale komplikovat život dospívajícím dětem, a tak jsem to neřešila. Dnes vím, že to byla chyba. Důvodů k rozvodu jsem měla plný pytel.

Manžel mi nedával peníze na domácnost, protože „podnikal“, takže jsem měla dvě zaměstnání, abych všechno utáhla. Místo uznání mě ale doma čekaly jen žárlivé scény, kde a s kým jsem se courala. Chtěla jsem ho přimět k tomu, aby hradil alespoň nájemné, a zrušila jsem trvalý příkaz. Slíbil, že bude platit, jenže za pět měsíců jsem zjistila, že neuhradil nic, a kdybych to včas nezjistila a dluh okamžitě nesplatila ze svých úspor, měli jsme na krku exekuci a ztrátu bydlení.

Už tehdy jsem se měla rozvést, ale neudělala jsem to. Ze zbabělosti? Z lítosti? Asi v tom hrálo roli obojí. A tak jsem jen rozdělila pokoje a dál chodila do dvou prací, abych uživila děti, jedno na střední a druhé na vysoké škole. Nenašla jsem způsob jak chotě donutit, aby se podílel na rodinném rozpočtu, aby dával dětem kapesné (chodily na brigády, takže tvrdil, že jim to musí stačit), a takhle to pokračovalo další léta, v tomhle marasmu jsem žila roky, dokud manžel neodešel do důchodu. On byl v penzi (skuhral, že ji má malou, a tudíž mi opět nemůže přispívat), já dál pracovala jako idiot.

Děti dospěly, odstěhovaly se a já zůstala sama se svým „parazitem“ ve velkém bytě s vysokým nájemným. Už jsem nechtěla všechno platit, nechtěla jsem být v jednom bytě s manželem, takže jsem si našla levný jednopokojový byteček na kraji města a odstěhovala se. A nastal rodinný mumraj. Jak jsem to mohla tatínkovi udělat? Vždyť on nájem neutáhne! Řekla jsem svým potomkům, ať mu tedy přispívají, vždyť pracují a je to jejich otec, ale oni na to, že mu mám pomáhat já, protože jsme manželé!

A protože pořád chodím do práce a mám k důchodu další příjem! Poradila jsem dětem, ať tedy najdou tatínkovi levný byt, který si bude moc ze svého důchodu hradit, ale ony na to, že je tam zvyklý, prožil v bytě 40 let a přestěhování by nepřežil! Už teď si stěžuje na srdeční potíže!

To bylo moc i na mě, ne, tohle už dál snášet nebudu - sebrala jsem odvahu a podala žádost o rozvod. A co udělal manžel? Začal obíhat syna i dceru a naříkat, jaká jsem potvora, že jsem ho nejen nechala jeho osudu ve velkém bytě s vysokým nájemným, ale ještě se hodlám rozvést! Určitě mu zakážu i jezdit na chalupu, kterou jsem zdědila po rodičích a kde trávil po odchodu do důchodu období od jara do podzimu, zatímco já pracovala.

Jistěže mi nepřispíval na otop ani na elektřinu, protože měl, chudák, na rozdíl ode mě malý důchod. Takže si tam hezky zadarmo vegetoval a já husa mu to dovolila, jen aby nebyly problémy, jen aby se rodina nerozhádala.

A moje milé děti za mnou přišly, cože to vyvádím, že jsem se na stará kolena zbláznila, proč hned rozvod, a že prý tatínek říkal, že mám novou známost (už jen představa dalšího chlapa po mém boku mě děsí), kterou tajím, a že je to určitě nějaký podvodník, protože kdo by mě, pětašedesátiletou babku chtěl, a ať jim toho nápadníka představím, protože mají právo vědět, s kým se jejich matka zapletla a kvůli komu hodlá opustit tatínka.

Poslouchala jsem ty jejich výlevy a nevěřila vlastním uším, absolutně jsem nechápala, jak je můj již téměř bývalý manžel dokázal dokonale zmanipulovat. Vrcholem byl výrok mé dcery, že když se s tatínkem rozvedu, už neuvidím vnoučata.

Julie

SLOVO ODBORNÍKA

Despotovi neustupujte, přijde s dalšími manipulacemi

PhDr. PETR ŠMOLKA

* Pozdě, ale přece! Tak by šlo asi nejvýstižněji popsat pozdní poznání Julie. Nevím, zda se měla už dávno rozvést, zcela jistě se však měla svému muži mnohem dřív vzepřít. Její příběh by tak mohl být snad alespoň varovným mementem pro ženy, které jsou v podobné situaci, ale zatím na samém počátku. Třeba by mohly zvolit jinou cestu, aby jim pak -podobně jako Julii -nezbyly jen oči pro pláč a pozdní „bychů honění“.

* Jde bohužel o až příliš častý příběh. Jeho aktéry bývají na straně jedné „pán domu“ v podobě zlovolného despoty, na straně druhé jeho ustrašená žena, obávající se vzepřít. Buď proto, že chce uchránit děti před otevřenými konflikty, nebo proto, že jí situace připadá příliš bezvýchodná. Na strach své oběti a zdánlivý pocit bezmoci každý despota hřeší.

* Poněkud zavádějící bývá i argumentace zájmy dětí. Kvůli nim se Julie nechtěla rozvádět, chtěla jim dopřát alespoň iluzi úplné rodiny. Aniž by si přitom uvědomovala, jaký model jednání jim tím předává.

* Někoho možná překvapí nynější koalice dcery a syna s otcem. Přitom je celkem logická. Ani on jistě nebyl vzorem ideálního taťky a je dost dobře možné, že by už dávno uvítali, pokud by se od něj dokázala jejich matka odpoutat. Podvědomě jí mohou mít za zlé, že to neudělala již dávno. Jenže on byl a je, stejně jako řada jemu podobných, i zdatným manipulátorem.

* Během manželství manipuloval Julií, nyní zase dětmi. V podtextu může být i jejich obava, že by se třeba musely o otce na jeho stárnoucí kolena postarat. Hrozba omezením kontaktů s vnoučaty je už však daleko za hranou běžné slušnosti - dcera tím potrestá nejen matku, ale i své děti!

* Od Julie by bylo hodně pošetilé, pokud by se podobných hrozeb zalekla a kvůli nim svou volbu měnila. I ona má právo na poklidné stáří, aniž by se musela vyrovnávat s projevy manželovy despocie. Zvláště když uváží, že ke stáru se povahové rysy zvýrazňují, naneštěstí především ty problematické. Ustupujeme-li manipulacím, jen zvyšujeme pravděpodobnost, že se budou objevovat další. Když pro nic jiného, tak proto, že už jednou zabraly. Julie by na dané téma mohla na základě svých zkušeností vést snad i odborné semináře!

Dobrá rada

Násilí nemusí mít vždy podobu fyzického týrání, psychický teror je přinejmenším stejně devastující. Dnes už mají oběti domácího násilí řadu možností účinné obrany. Pro ohrožené osoby byla zřízena ve všech krajích intervenční centra. Tam by se Julie dozvěděla, že má nárok na stejnou životní úroveň jako její muž, což lze vymáhat i soudně. V úvahu by mohl připadat také institut vykázání. Násilná osoba se pak nesmí zdržovat doma, stejně tak má zakázáno kontaktovat svou oběť. Vykázání je sice časově omezené, pokud by se však manžel odmítal podílet na nákladech spojených s bydlením, pak by také mohl ztratit nárok na pobyt ve stávajícím bytě. To by ale muselo být zřejmě spojeno i s formálním koncem manželství.

JAK JSOU NA TOM CELEBRITY


* Herec a producent malého vzrůstu DANNY DeVITO zůstal po 30 letech manželství sám. Herečka RHEA PERLMAN, s níž má tři dospělé děti, si ze vztahu odnesla tučné konto, protože s mužem nejen žili, ale i podnikali. Důvod rozvodu nezveřejnili, ale zákulisní informace hovořily o tom, že Rhea si chtěla už v klidu užít důchodu a svých peněz, zatímco Danny je workholik a do ústraní se stáhnout nechtěl.

* Herečka JANE SEYMOUR se po 20 letech rozešla s manželem, režisérem JAMESEM KEACHEM, a ve 63 letech zůstala singl. „Nebojím se být sama, byla jsem za život už několikrát odkázána jen na sebe. Je lepší jít vlastní cestou než cestou někoho jiného,“ komentovala rozvod někdejší hvězda seriálu Doktorka Quinnová.

* Opotřebovaným se po 20 letech ukázalo manželství SAŠI RAŠILOVA a VANDY HYBNEROVÉ. Dlouholeté harmonické soužití, partnerství i na jevišti a nakonec také společné rozhodnutí odstěhovat se daleko od pražského ruchu, dávalo znát, že pár si je opravdu blízký a sdílí stejné názory na život. Jejich vztah všichni kolem považovali za velmi pevný. Zpráva o rozchodu proto byla jako blesk z čistého nebe. Saša se odstěhoval do pražského bytu a Vanda zůstala na Vysočině, kde s dcerami dokonce chovají koně. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek