Tradiční manželství bylo zničeno a nemohou za to sňatky lidí se stejným pohlavím

To, co činí manželství neúspěšným, není nedostatek lásky, ale nedostatek přátelství. Moudro vyslovil Friedrich Nietzsche už na konci 19. století. Přesto stále hledáme příčiny manželských krachů všude možně. A rodinné štěstí podmiňujeme nutnými atributy, jako jsou peníze, vášeň či svoboda. Význam obyčejného jednoduchého přátelství z něho pomalu vyprchává. Stejně tak, jako mizí stabilní manželství.

První oficiální manželství bylo podle dostupných pramenů uzavřeno před 4 000 lety v Mezopotámii. Jména snoubenců, podoba jejich šatu ani specifikace hostiny, následovala-li nějaká, známé nejsou. Na svůj velký osobní, ale i historický krok se zřejmě oba aktéři posilnili plackami z pšeničné mouky pečenými v rozžhaveném popelu, hrachem či čočkou, možná své štěstí sdíleli při zobání pistáciových oříšků a červené řepy. Co tehdy od manželství asi očekávali? Milovali se, nebo byl svazek pouze formálním nástrojem, jak zabezpečit spřízněnost panovnických rodů, vlastnictví pozemků, výchovu legitimních dědiců?

MANŽELSTVÍ MÁ NA KAHÁNKU

„Manželská“ instituce se však začala vyvíjet mnohem dříve. Už v době kamenné slepovali obyvatelé svazky mající nějakým způsobem usměrňovat sexuální chování, poskytovat stabilitu při výchově dětí a zvládat každodenní úkoly, jaké před ně nelehký život stavěl. Důvody veskrze praktické přetrvávaly ještě dlouho poté, co se manželství stalo normou. Romantické prvky je obohatily až relativně nedávno. Láska totiž po většinu historie žádnou velkou roli v manželství nehrála. Ba naopak. Podle historičky Stephanie Coontzové byly dokonce láska a manželství vesměs považovány za dvě neslučitelné věci. Miloval snad prorok David všech svých 99 manželek? A král Šalamoun, který jich měl rovných 700? Vždyť je snad všechny ani nemohl osobně znát! Lásku začali všude možně, a dokonce i v manželství, hledat zejména až osvícenci, upřednostňující romantiku před bohatstvím či sociálním postavením. Zároveň s tím však lidé logicky objevili kouzlo rozvodu…

Manželství své podoby měnilo podle geografických i církevních zvyklostí. Revoluce přicházely pomalu, ale přinášely s sebou převratné změny – zrovnoprávnění žen, antikoncepci, svobodný výběr partnera, dokonce partnera stejného pohlaví. Podle některých evropských zákonů je dnes rodina charakterizována jako libovolné společenství lidí vychovávající děti, do kteréžto definice lze vtěsnat i slepenec jakkoli absurdní.

Nicméně to, že dnes například mohou uzavírat manželství osoby stejného pohlaví, není hlavním důvodem, proč se manželství stále více vzdaluje svému klasickému obrazu. „Tradiční manželství bylo zničeno,“ přiznává i Stephanie Coontz. „Ale tento proces začal dlouho předtím, kdy se lidem o svatbách stejného pohlaví ani nesnilo.“

Že význam a důležitost manželství v současné době ustupuje, potvrzuje i lektorka emoční inteligence Jitka Ševčíková. I když sama je se svým mužem bezmála 30 let. A svým osobním příkladem skutečnost, že manželství dnes položí na lopatky sebemenší problém, popírá. Její manželství totiž ustálo i takovou tragédii, jakou byla smrt syna. Ve 14 letech ho přejel vlak. Ze soustředění před chemickou olympiádou se už domů nevrátil… Okolnosti, které by zničily život leckteré rodiny, tuhle neohrozily. Když pominula největší bolest, semkli se zbylí členové rodiny ještě více.

„Za pár týdnů jsem začala přemýšlet, jak znovu začít žít. Na prahu čtyřicítky jsem se opět nadechla a začala zase studovat emoční inteligenci, víc pečovat o své zdraví. To, co jsme dřív vnímali jako samozřejmost, je teď pro nás velký dar. Naše rodina si váží každé chvíle, kdy můžeme být spolu a prožívat obyčejný klidný den…“ popisuje Jitka, která se dnes věnuje koučování a mentoringu a radí lidem, jak zvládat vlastní emoce a získávat z nich energii pro další život. Včetně toho manželského a partnerského.

ŽÁDNÝ SOUPEŘ. PARŤÁK!

George Bernard Shaw řekl, že manželství je aliance uzavřená mužem, který nemůže spát se zavřenými okny, a ženou, která nemůže spát s okny otevřenými. Je to tak. Každé úspěšné manželství je především vítězstvím kompromisu a respektování. Jitka Ševčíková hezky říká: „Spokojené manželství v sobě spojuje mnoho z dovedností emoční inteligence: znát své silné stránky i slabiny a znát svůj protějšek, umět se přiměřeně zabývat svými i partnerovými pocity, umět je rozpoznat, vhodně na ně reagovat, ty svoje regulovat a kultivovaně vyjadřovat. Čelit stresu a nepohodě, umět respektovat jinakost druhého člověka, nesnažit se ho předělávat, nemanipulovat. Hodí se určitě velká dávka optimismu, schopnost zpracovávat bolest, znát svoje i partnerovy motivanty, a naopak to, co mně i jemu motivaci bere. Nevnímat toho druhého v páru jako soupeře, nad kterým chci zvítězit, ale jako parťáka, kterého podržím, když má míň sil, a od kterého očekávám totéž. A když tu sílu taky nemá, nezatratím ho. Existuje velmi pěkný citát: ,Manželství je jako karavanní tábor, nenajdete v něm nic, co tam sami nepřinesete.‘ Přinášet však musí oba, jinak to fungovat dlouho nebude.“

Koučka, na niž se lidé bezradně stojící na životních křižovatkách často obracejí, hovoří i o tom, že největším manželským uměním je schopnost přizpůsobení se, zatímco velmi častou chybou bývá naopak přehnané očekávání, lakování narůžovo, neschopnost přijmout druhého takového, jaký doopravdy je. „Když to shrnu: partneři mají nereálná očekávání, nechtějí na vztahu zamakat, při první či druhé krizi utečou, trvají na tom, aby se druhý změnil, přizpůsobil. Nemají emoce, mysl a konání v rovnováze. Tedy něco jiného si myslí, něco jiného cítí a ještě úplně něco jiného dělají. Případně nedělají nic.“

ZA VŠÍM JSOU PENÍZE

Rozvodem dnes končí polovina manželství. Celosvětově. Udává se, že v USA se rozpadne 53 % manželství, ve Francii 55 %, na Kubě 56 %, v Belgii dokonce až 71 %. Rozvodovost u nás se pohybuje okolo 50 % a potvrzuje se to, co v jiných vyspělých zemích: ačkoli stále platí, že nejvíce rozvodů nastává po 3–7 letech, dramaticky přibývá těch, kteří si dají sbohem třeba po 30letém soužití.

Robert D. Gould, newyorský rozvodový právník, říká: „Mnoho manželství zemře hned ve svém počátku, ale kvůli dětem trvají dál. Děti vystudují, odejdou z domovů. A my máme viagru. A delší život než předcházející generace….“

Odborný asistent z Pensylvánské univerzity Betsey Stevenson ho doplňuje: „Manželství, která by v předchozích generacích skončila smrtí, dnes končí rozvodem. V minulosti prostě mnoho lidí nežilo dost dlouho na to, aby se mohli rozvést po 40 letech.“ Zatímco tedy ještě počátkem 90. let byl starší 50 let jen maximálně jedním z 10 rozvádějících se, dnes už připadá na každý čtvrtý rozvod. Důvod?

Pomineme-li zmíněnou viagru, slibující i seniorům nové vyhlídky, snižující se práh tolerance a vystresovanost populace, pak zajímavý postřeh má i docent Jeffrey Dew z katedry rodiny na Univerzitě v Utahu: „Největším nepřítelem současného manželství jsou peníze a diskuse o nich. K rozvodům nás přivádějí, ať už proto, že je jich málo (základní existenční problémy), hodně (už nevíme, co bychom roupy dělali), či když žena vydělává více než muž (takové ponížení!).“ 

Platinový příběh

Dva koně, jeden směr.

Co se délky manželství týče, k tuzemským rekordmanům bezesporu patří Olga a Ervín Täubelovi. V září v roce 2015 oslavili platinovou svatbu, což znamená, že jsou spolu přes 70 let. Stejnou dobu se milují.

Když se pana Ervína zeptáte, co se mu na Olze nejvíc líbí, na chvíli se zamyslí a poté řekne, že ji vidí pořád tak krásnou jako tenkrát, počátkem 40. let, na dřevěné plovárně v Uherském Hradišti, kde ji uviděl poprvé. Bylo jí osmnáct a jemu jednadvacet. Pravdou je, že paní Olga je i v 90 letech nádherná. Ale pan Ervín je zase autoritou a hlavou rodiny. Ani jeden to nepopírá. Bylo tomu tak vždy: „Když jedou dva koně, jeden musí vždy určovat směr,“ povídá pan Täubel. A droboučká paní Täubelová přikyvuje a tak mile a trošku lišácky se usmívá, že je jasné jedno: Ervín byl zřejmě vždy hlavou, která rozhodla. Ale Olga tím ladným krkem, směrujícím hlavu „správným“ směrem.

Ervín s Olgou toho prožili dost.

Všechno prý ustáli díky lásce a troše nezbytné tolerance. Vychovali dva syny, dnes je rodina i s vnoučaty a pravnoučaty 29členná. Vždy milovali společnost, srdce pana Ervína od mládí hořelo pro skauting: „Ten mi dal hrozně moc po stránce duševní i fyzické. A také ve mně zakořenil poctivost, která je pro manželství velmi důležitá,“ říká. Celý život se jeden o druhého starají a zvládají ho s humorem. Vzpomínají třeba na to, jak pan Ervín, v minulosti dlouholetý a vášnivý kuřák, dával paní Olze rok co rok jeden a tentýž vánoční dárek: V krabičce od sirek nedopalek od cigarety. A k tomu cedulku, že tahle cigareta byla opravdu poslední. Nebyla. Dlouho ne. Dárek obvykle nevydržel „funkční“ ani do nového roku. Dokud jednou pan Ervín omylem nepropálil manželce svetřík. „A to jsem už opravdu řekl dost, že to je přece ostuda, a od té doby jsem si nezapálil!“

Pan Ervín ovládá několik jazyků, včetně latiny a řečtiny, dokáže číst švabach, překládá a věnuje se genealogii. Ještě poté, co překročil devadesátku, přeložil jediný dochovaný výtisk publikace vydané českolipským nakladatelem v r. 1894 (samozřejmě v němčině) autora A. Paudlera, obsahující vyprávění o oblasti kolem České Lípy a tehdejším soužití Čechů a Němců. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek