To, že váš partner není v pořádku, zjistíte podle indícií uvedených v galerii.

Po mozkové mrtvici ochrnul na půl těla, většinu času tráví na invalidním vozíku a svůj pocit křivdy a nenávist k osudu si vybíjí na mně. Stala jsem se otrokyní muže, kterého už dávno nemiluju, ani ráda ho nemám, je pro mne balvanem a přítěží. Starat se o něj ale musím.

Kvůli manželovi jsem odešla do předčasného důchodu, opustila práci, kterou jsem měla ráda. Vzala jsem na sebe břemeno péče jako povinnost i daň za to, že jsem od něj neodešla dřív. Jen těžko nacházím slova, abych vyjádřila své pocity beznaděje, frustrace hraničící se zoufalstvím, výčitky svědomí, protože si často přeju, aby manžel zemřel, nebo abych zemřela já.

Skoro nespím, protože on mne neustále budí. Potřebuje se napít. Potřebuje na záchod. Potřebuje převléknout. Křičí na mne, že mu nechutná snídaně, že rohlíky jsou buď tvrdé, nebo měkké. Neustále lamentuje a vyčítá mi nedostatek péče, málo ho lituju a vlastně jsem já, kdo způsobil jeho nemoc, protože jsem se o něj špatně starala!

Máme tři dospělé děti. Syn nám přestavěl byt na bezbariérový, v domě je výtah, takže občas přiměju manžela, abychom si vyjeli na procházku. Ale všechno je špatně. Žádné počasí není dost dobré. Lidé se na něj dívají jako na mrzáka atd. atd.

Nebaví ho ani koukat na televizi, poslouchat hudbu. Někdy chce, abych mu předčítala, ale ihned následuje kritika, že špatně artikuluji a čtu unyle, takže se mu chce spát.

Kéž by tomu tak bylo!

Sotva přestanu číst, probere se z dřímoty a začne mě kritizovat, cokoli je mu záminkou, třeba šmouha na okně. Všímá si nesmyslných detailů a z ničeho nemá radost, ani z našeho maličkého vnoučka, který oslavil druhé narozeniny.

Dcera mi navrhla, že otce ráda pohlídá, abych si mohla večer zajít třeba do divadla, sejít se s kamarádkami, přijít na jiné myšlenky, ale manžel o tom nechce ani slyšet. Já se o něj sice špatně starám, ale dcera? Ta by ho rovnou nechala umřít!

Manžel udělal ze své nemoci zbraň, jíž nás všechny drží v šachu. Odmítá lázně, rehabilitace, pečovatelku, kterou bychom rádi zaplatili. Prý nesnese v domě nikoho cizího!

Nevím, jak dlouho to ještě vydržím. Něco jiného je pečovat o nemohoucího, kterého milujete, než o někoho, kdo vás celý život jen trápil a ponižoval a k němuž cítíte sotva soucit!

Někdy v noci, když manžel na chvíli usne, mám chuť vzít polštář a přitisknout mu ho na obličej. A pak spolykat prášky na spaní. Všem by se ulevilo. Našim dětem, manželovi i mně. Jenže k tomu nenacházím odvahu.

Karolína, Klatovy

Odborník radí

PhDr. Petr Šmolka

S věkem se naše vlastnosti zvýrazňují.

Hlavně ty, jimiž svému okolí ubližujeme. Z nesnášenlivého muže bude pravděpodobněji zlostný stařík než roztomilý moudrý dědeček.

Celý proces je ještě těžší, vstoupí-li do hry jakýkoli životní neúspěch.

Fyzický handicap je jedním z příkladů. V některých případech vede k pokoře; častější bývají pocity zloby, hledání viníků a trestání nevinných.

Před lety jsem učil na privátní VŠ se speciálním projektem pro studenty s fyzickým handicapem. Studovalo tam i několik desítek vozíčkářů; pro ně byl jejich stav výzvou – ani ve snu by je nenapadlo týrat ty, kdož o ně pečují.

Připomeňme si, jak se vozíčkáři zapojili do jednoho dílu StarDance.

Handicap není omluvou pro ty, kdo zneužívají své bezmoci k týrání okolí. „Tyran nemocí“ je diagnostická kategorie. Nemoc je jím zneužívána jako legitimizace vlastní agrese!

Těžko se divit Karolíniným úvahám o netradičním použití polštáře.

Nechce-li ale riskovat, že by časem mohla přejít od myšlenek k činům, pak by měla přijmout vše, co jí uleví. Výpomocí dcery může začít, profi pečovatelkou pokračovat a zvážit, zda by nemohla využít pomoc některého ze zdravotně-sociálních zařízení. Lze nalézt i odlehčující služby v podobě „jeslí“ pro seniory a handicapované, kteří nemohou být celý den sami doma. Ráno tam jsou dovezeni a večer zas putují domů.