Zařídit, aby už partner nebyl nevěrný, jde. Existuje na to speciální technika

Přistiženi při nevěře.
Přistiženi při nevěře.

Nevěrní jsou ortodoxní katolíci. Nevěrní jsou lidé, jimž za smilstvo hrozí ukamenování. Nevěrní jsou krásní i škaredí, sexuálně spokojení i nespokojení, mladí i staří, muži i ženy. Lidé i zvířata. Domněle monogamní labutě i oddané holubičky. Je to jasné, pomineme-li pár opravdu monogamních výjimek, viz pralesnička klamavá (jaký paradox), severský bobr či dva druhy malých afrických antilop, nikdo z nás není na absolutní věrnost stavěný.

Jak zjistit, že má partner milenku, se dozvíte v galerii.

Hana Wolf je lektorka předních mezinárodních firem a koučka pomáhající lidem, kteří už nevědí kudy kam. Často jsou do kouta zahnáni právě nevěrou. Koučka jim vrací naději a sebevědomí. Ostatně kdo jiný, než ona by měl mít větší šanci dávat zklamaným duším pocit, že – nevěra nenevěra – svůj život drží pevně v rukou. První manželství Hany Wolf ztroskotalo právě na nevěře. Následující vztah také.

„Dnes mi nepřejde přes práh muž, který to se mnou nemyslí vážně a nechce na vztahu pracovat,“ říká přesvědčivě. A poznat takového muže (či ženu, protože nevěra se týká všech) učí i své klienty. „Nabízím možnost, že to jde. Že jsem prošla tím samým, a dnes jsem šťastná. Důležité je zpracování emocí, i těch dynamických, a stabilizace v životě. Vedeme rozhovory, pracuji s tělem, hlasem. Učím je zdánlivé drobnosti, jako třeba dobře stát, protože tak, jak pevně stojíte na zemi, stojíte i v životě. Provázím je v těžké situaci, dost možná nejtěžší v jejich životě. Jako kapitán, který řídí loď v bouřce. Nejhorší je začít zmatkovat, pak začne zmatkovat celá posádka. Vždycky říkám: Držte se kormidla, proplouváme bouřkou, ale zvládneme to.“

Bouřky jsou u nás stále častější. Lékařka, psychogynekoložka Helena Máslová před časem v jakési anketě prohlásila: „Je mi čtyřicet a celá moje generační skupina má kolektivní zážitek nevěry. Prakticky každá česká žena má kamarádku, která se zhroutila v kuchyni se slovy má jinou. Zažili jsme nevěru vlastního partnera a sami jsme byli nevěrní. Slyšeli jsme to mnohokrát vyprávět, četli jsme o tom, viděli to v nejrůznějších podobách v televizi a v kině. Nevěra se stala nedílnou součástí našich životů, ať už přímo, nebo zprostředkovaně ve formě strachu či přání. Liší se jen míra a proměňuje se role podváděný-podvádějící. Ta informace žije v našem podvědomí, ovlivňuje naši psychiku, chování i strategii rozhodování. Věrná žena zažívá tíseň nejistoty, věrný muž se lehce může stát vysmívaným.“ Jak nevěru přijmout do svého života? A jde to vůbec? Jak ji ze svého života vyhnat? A jde to vůbec?

MANŽELSTVÍ JAKO VĚZENÍ

Doba se mění. O nevěře jsem mluvila se ženami, muži, odborníky. Většina z nich zdůrazňovala, že nejdůležitější je pečovat o vztah. Nenechat vytratit náboj. Používat různé pomůcky rozdmýchávající uhasínající vášeň. Nepodlehnout automatické trvalosti svazku.

Někteří odborníci poukazovali i na to, že pokud se vztah stane rutinou, samozřejmostí a vyprchá z něho vzrušení, přispívá to k frustraci, která vede mimo jiné k infarktům a mrtvicím. Pak jsme ale sklouzli k jedné zajímavosti. – Za našich babiček se lidé více než o uhasínající vášeň starali o to, jak uživit děti a obdělat pole. „Pomůcky“ veskrze žádné. Znali mnohdy jen misionářskou polohu a za celý život neviděli jedinou scénu z pornofilmu. Přesto žili spokojeně v dlouholetých svazcích. Rozvod byl výjimkou.

A paradoxně mnohem méně bylo i těch infarktů a mrtvic. Že by to bylo naopak? A že by nás tyhle nemoci kosily nikoli pro „nudu“ a „samozřejmost“ ve vztahu, ale spíš pro horlivou snahu vyzkoušet vše a mít vše? Je to otázka.

Co člověk, to názor. Jisté je, že tak, jak nevěry přibývá, stavíme se k ní tolerantněji. Snažíme se jí podsunout i určitý pozitivní význam. Ale to novinka není. Už roku 1929 došel známý americký sociální antropolog B. Malinowski k tomuto závěru: „Mimomanželské vztahy nejsou popřením manželství, ale většinou jen jeho normálním doplněním.“ A jen o tři roky později napsal takřka věštecky S. K. Neumann ve svých Dějinách ženy: „Manželství se stává v naší společnosti vězením, jehož okna jsou zamřížovaná a závory zastrčeny, z něhož však lidé všeobecně utíkají za tichého souhlasu i těch, kdož pohoršeně kroutí očima. Právě dnes, kdy milostná potřeba lidí je tak složitá a jejich erotická povaha náramně citlivá, musí konvenční manželství pravidelně, ať dříve či později, vésti k oboustranné nevěře.“

O nevěře se dočítáme již ve Starém zákoně. Například v První knize Mojžíšově je uváděn příběh ženy Támar, která svedla v přestrojení svého tchána, porodila dvojčata, a tím se dostala do rodokmenu Ježíšova. Za hrdiny cizích ložnic byli velmi často považováni velcí umělci, např. spisovatelé Maupassant či Flaubert, kytarista Hendrix, herci Omar Sharif, Marilyn Monroe, prezident Kennedy a další. Doslova sexuálním strojem byl – i podle vlastního životopisu – čtyřikrát ženatý otec osmi dětí Chaplin.

Jeden z největších hollywoodských herců Anthony Quinn v rozhovorech s novináři vždy zdůrazňoval absolutní nutnost manželské věrnosti. Když ho však nechala jeho manželka pro jistotu sledovat, detektivové zjistili, že měl ještě málem v 80 letech poměr s dvěma 28letými sekretářkami z filmového studia.

KONSTRUKTIVNÍ NEVĚRA

Nevěra tu byla vždy. Ale většinou bývala společensky odsouzena. Dnes ji přijímáme s mnohem větším pochopením.

Naše přední odbornice na partnerské vztahy PhDr. Jitka Douchová například říká: „Pohybuji se v reálném životě a nemůžu říkat, že nevěra je ve 100 % něco odporného a nemožného. Některé typy nevěr jsou ve svém důsledku i konstruktivní. Nikdo není imunní vůči tomu se zamilovat jinde a cítit touhu. Leckdy se to ale stává v manželstvích, která procházejí dlouhodobou krizí. Odhalená nevěra může být v některých případech velmi užitečná v tom, že si oba partneři – po prvním šoku a zvládnutí bolesti, pocitů zrady, ponížení – sdělí o sobě spoustu věcí, které nechaly plynout jakoby bez povšimnutí. Bilancují to, co jim scházelo, proč k tomu došlo. Ale když se tato bilance pozitivně zúročí, může to být pro ně dva v budoucnu velmi užitečné.

Otevře se prostor pro to, aby se fundamentální manželský vztah na nějakou dobu zastavil a aby spolu lidé začali mluvit o životě a o svých potřebách. Některý vztah to zničí, ale paradoxně některý naopak posílí – neboli je to ve svém důsledku velmi užitečné. Kdokoli se může vůči tomu velmi vymezovat, chápu to. Ale nejsem cynik, jsem psycholog v praxi, a toto vše pozoruji. Není možné paušálně odsoudit nevěru vždy…“

Nevěra je dnes často jen jakýmsi přelomem, po němž si mnozí muži (ale i ženy) uvědomí, že všude dobře, ale doma nejlépe. K takřka běžným situacím například patří, že muž je nevěrný, dokonce ke své milence odejde, ba co víc, má s ní třeba i dítě. Přesto se po čase vrací ke své manželce. Uvědomí si, kde je jeho pravé místo… Z jistého pohledu nevěra konečně získala svůj společenský post. Nejen, že ji dokážeme přijímat s mnohem větší smířlivostí, ale zacházíme ještě dál. V Německu dnes například čile prosperuje společnost „Perfect Alibi“, na niž nedají dopustit nevěrníci z celé země. Měsíčně poskytne alibi stovkám lidí.

Většinou jde o falešné pozvánky na služební cesty, semináře, kongresy, úřední dopisy opatřené všemi náležitostmi. Po celém světě se daří seznamkám pro „zadané“, stejně jako soukromým detektivům, pochodujícím ve stopách zahýbajících partnerů. Na nevěře se dají vydělat miliony. A samozřejmě existuje bezpočet výzkumů. K těm nejzajímavějším patří studie Pamely Druckermannové, americké filozofky žijící v Paříži. Nevěru pojala z hlediska globálního. Zjistila, že tak jako ve všem, i v případě nevěry hrají velkou roli peníze. Muži v bohatých zemích jsou například věrnější než jejich protějšky v zemích chudých.

Prozrazená nevěra totiž může vést i ke ztrátě majetku, tím pádem postavení a sebeúcty. Mezi ženami je to však přesně naopak. Ty z chudých zemí podvádějí jen zřídkakdy. Prozrazením nevěry a rozvodem by přišly o všechno. Zatímco bohaté ženy jsou soběstačné vždy.

A Dr. Eric Anderson, profesor univerzity ve Winchesteru, pro změnu tvrdí: „Společnost si dobře začíná uvědomovat, že monogamie je nereálná. Ještě v 50. letech jsme za prohřešek proti monogamii považovali masturbaci. O něco později už jen masturbaci, při níž muž myslel na jinou ženu. Nevěrou býval polibek. Dnes bez problémů tolerujeme, když se zajde mnohem dál. Doba, kdy budeme běžně mívat více sexuálních partnerů, je velmi blízko…“

Nevěra

Pohled první. Cítila jsem bolest Rozhovor s Hanou Wolf, koučkou a mentorkou ve „Škole pro ženy“

Není někdy lepší, když nefungující vztah utne nevěra?

Ne vždy. Abyste opravdu dokázala vztah utnout, potřebujete dosáhnout vztahového dna. – Udělala jsem vše, co jsem mohla, moje sebevědomí bylo natolik zraněno, že nestojí za to se jakkoli přizpůsobovat. Ale někdy nevěra velmi konstruktivní závěr mít může. – Chtěla jsem jejím prostřednictvím řešit nějaký problém, ale vím, že chci zůstat s tebou. Vztah to může nakonec pozvednout. Měla jsem takové klienty. Ale podmínkou je, aby to chtěli oba.

Vy jste toho dna dosáhla?

Věděla jsem, že nechci být s člověkem, který mě nemiluje. Je jedno, že já bych se pro něho rozdala. Byl to sedmiletý vztah. Byla bych ochotná na něm pracovat. Ale viděla jsem, že to nemá cenu. Manžel nechtěl.

Co jste tenkrát cítila nejvíc?

Obrovskou bolest z toho, že dokázal vztah takhle chladně ukončit. Když se mě nevěra dotkla ještě v následujícím vztahu, tak mě to bolelo stejně. Ten člověk věděl, jaký mám příběh, co se mi stalo, a přesto jsem byla jedna z vícerých žen…

Jste velmi hezká. Inteligentní. O co těm chlapům vlastně jde?

Často to je opravdu obyčejné sexuální puzení. A oni nevědí, co v tu chvíli se sebou, zblázní se jim hormony, pocítí vášeň, jakou nikdy předtím necítili, a je konec. Ale tohle se úplně stejně týká i žen.

Jaký je chlap, který za vámi přijde s tím, že mu byla žena nevěrná, a chce poradit?

Zlomenej. Nechápe, co se stalo. Jak to, když on splnil všechna očekávání, i tak to bylo málo. Bere to jako vlastní selhání.

Liší se nějak reakce muže a ženy na nevěru?

Bývají stejné. Na jedné straně bolest, smutek, zlomení, na druhé agresivita. Jak mi to mohl udělat? Nejraději bych jí vyškrábala oči… To jsem nikdy nechápala, snahu pomstít se milence mého partnera. Zradil mě přece on, ne ta žena, kterou často ani neznám…Je ale pochopitelná. Podvědomě se srovnáváme.

Taky jste chtěla manželově milence vyškrábat oči?

Samozřejmě. Vždycky jsem měla podvědomě strach z blonďatých modrookých, tedy mého pravého opaku. Z takové jemné víly. Samozřejmě, že to vždycky byly ony. Klíčem je jedině srovnat se sám se sebou.

Je pro vás nevěra synonymem zrady?

Nikdo nemáme právo nikoho soudit. Natož někoho vlastnit. Nevnímám ji automaticky jako něco špatného, spíš jako ukazatele něčeho nevyřešeného.

Přibývá nevěry?

Ano. Protože se lidé otevírají. Dřív byly mnohem silnější morální struktury. Před 100 lety jsme daleko víc věřili v Boha. Žili Desaterem. Ale není to o tom, že by tehdy lidé nic necítili. Byly tu potlačené ženské emoce, které se ventilovaly na dcerách, nenaplnění, na druhé straně přehnaná mužská autorita… Když jsme se dneska uvolnili, jsme svobodní, začínáme prožívat všechny ty po staletí generacemi potlačené věci.

Rodíme se nevěrní?

Rodíme se s přirozeností a s různými potřebami. Pak se snažíme naškatulkovat do forem, které nám určují rodiče, společnost, škola, a snažíme se jim přizpůsobit, aniž bychom naslouchali potřebám. Nechci říci, že máme střídat partnery a nezajímat se o city jiných, ale více se zajímat o vlastní potřeby. Protože když se o ně zajímat nebudeme, bude nás to stále intuitivně táhnout někam jinam a my si s tím nebudeme umět poradit.

Nevěra

Pohled druhý. Nikdo není imunní. Rozhovor s PhDr. Jitkou Douchovou, psycholožkou, psychoterapeutkou, odbornicí na partnerské vztahy

Do manželské poradny jste poprvé usedla v roce 1982. Chodili za vámi podvedení lidé?

Nevěra existovala vždy. Možná ne v takové míře, ale existovala. Jenže za minulého režimu byla návštěva manželské poradny velmi často stigmatem. Lidé se přijít styděli…

Co vše se od té doby změnilo?

Je toho hodně. Stejné zůstává to, že ten, kdo nevěru odhalí, se s ní vyrovnává velmi těžko. I navzdory tomu, že společenská tolerance k nevěře se na první pohled zvyšuje. V dnešní době ale kvůli nevěře nemají lidé až tak radikální tendenci k rozvodu. Řešení u partnersky specializovaného psychologa je velmi užitečné. Bohužel, v současnosti se díky různým technologiím nevěra snadněji odhalí, a to přináší hodně bolestných dramat ve vztazích. Přicházejí za mnou nejen ti, co jsou nevěrou zlomení, ale i ti, co byli nevěrní a trápí je výčitky. A dokonce i ti třetí – milenci či milenky. Chtějí poradit, jak získat svého ženatého partnera…

Co to je nevěra? A jaký typ nejvíc ublíží?

Sexuální epizodu bych jako něco, co může vztahu ublížit, nebrala. Alespoň ne tam, kde manželský vztah stojí na pevných základech. Samozřejmě záleží hodně na mnoha okolnostech i na konkrétních lidech, které postihne. Pro někoho to konečná je, nedokáže se přes ni již nikdy přenést. Ale ti, kteří si vybudovali pevný základ, ji zvládnout mohou docela dobře, naopak je někdy může nakopnout ke kvalitnější intimitě. Flirt – to je taková jiskra, která se opět v dobrém může vrátit i do vztahu. Ale pokud jde o hluboký citový vztah, kde porovnáváme partnera s milenkou či milencem, je to už mnohem horší. Pak jde o bolestné dilema. V rámci partnerského vážného trojúhelníku je na místě partnerský psycholog skoro vždy. Poskytne podporu a v některých případech i možné strategie.

Mám pocit, že často je horší, než samotná nevěra, reakce okolí…

No jasně. Když řeknete mamince „Pepa mi zahýbá“, bude okamžitě proti Pepovi. Když řeknete kamarádce „Pepa mi zahýbá“, hned vám řekne: „Vyžeň ho, hajzla jednoho!“ V ten moment se blízcí lidé stávají koaličními spojenci. Ale pro vás je to spíš destruktivní. Potřebujete pomoc někoho úplně nezaujatého.

Není lepší přenést se přes případnou nevěru a nepídit se po detailech?

Třeba ženy bývají v retrospektivním ověřování opravdu důkladné. A muži jsou často bohužel ti jednodušší, co si po kapsách nechávají účty za hotely. Zažila jsem případy, kdy už jsem si jako terapeut připadala marná. Třeba manžele, kteří i po nevěře spolu sice chtěli zůstat, ale… Ona si prověřila nejen, který hotel, který den, ale i číslo pokoje. Vyptávala se, kdy byla soulož, jak probíhala. On s ní musel jezdit po hotelech, kde byl s milenkou, do stejných pokojů a milovat se s ní ve stejném čase, stejně dlouho a stejným způsobem. Ona si to odškrtávala s tím, že až to „dodělají“, mohou spolu začít znovu. Šlo o dva roky trvající práci. Samozřejmě všichni po čase pochopí, že právě tohle ten vztah úplně zničí. Pořád se vám ty detaily budou vybavovat.

Je nevěra situace, kdy pár sdílí sexuální radovánky s jiným párem či páry? A přibývá podobných patologií?

Swingers párty za patologii nepovažuji. Setkávám se s tím tak často, že už to beru jako fenomén doby. Pokud jsou zúčastnění lidé ve shodě, za nevěru bych to nepovažovala. Problém však je, když se vytvoří pár z těch, co si chtěli původně jen zaexperimentovat.

Může o sobě člověk prohlásit, že bude vždy věrný?

Myslím, že ne. Kdokoli může být nevěrný. Nikdo nejsme imunní vůči citům. Můžeme mít tisíc předsevzetí o věrnosti, ale leckdy se to člověku vymkne „z ruky“.

Nevěra

Pohled třetí. Žádný vztah není ideální Rozhovor s Karlou Steinerovou, psychoterapeutkou a arterapeutkou.

Souhlasíte s názory některých vašich kolegů, že nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že zůstane věrný?

Myslím, že mnoho lidí chce být věrných a také jsou. Je to otázka vnitřního nastavení. Pokud má člověk věrnost jako vnitřní hodnotu a jednu z priorit ve vztahu, tak pravděpodobně věrný bude. Znám spoustu lidí, kteří žijí v dlouhodobých vztazích a věrní jsou. Samozřejmě také potkávají lidi opačného pohlaví, kteří se jim líbí a přitahují je, ale do nevěry nejdou. Váží si vztahu, který mají, a vědí, že by ho mohli nevěrou narušit, popřípadě o něj přijít. Domnívám se, že pokud člověk žije ve spokojeném vztahu, ve kterém dobře funguje i sex, pak nemá tolik potřebu vyhledávat jiné sexuální příležitosti. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy. Stát se může ledacos.

Je nevěra zrada?

Nevím, jestli je nevěra zrada, ale člověk, kterému je partner nevěrný, to tak může vnímat a většinou to tak vnímá. Souvisí to s nadějemi a očekáváními, které do vztahu vložil. Může se cítit zrazený, odmítnutý, nemilovaný. Nicméně nevěra přináší také informace a může být ukazatelem něčeho, co ve vztahu nefunguje. Je pak na těch dvou, co s tím udělají. Pokud jsou schopni o těch věcech otevřeně a upřímně mluvit, pak má vztah šanci na léčení. I když to může být proces, který bude bolet, ale zároveň přinášet změny a vztah transformovat do jiné podoby. V tom může mít nevěra pozitivní význam.

Jak to, že dříve lidé dokázali žít spokojeně i ve vztazích, které nehýřily city a sexualitou?

Dříve byla doba jednoznačnější. Existovaly jasné role, jasné způsoby chování, obecně byla morálka přísnější. City a vášně ale lidé prožívali vždy, protože ty k lásce patří. Možná jen byly více schované. Dnes je doba otevřenější, ale také chaotičtější. Ze všech stran se na nás valí informace o všem možném, i o vztazích a o sexu. Přibývá rozvodů, vznikají nové rodiny, kde se promíchávají děti různých biologických rodičů. Vznikají nové formy partnerství.

Vnímáte současnou dobu v tomto ohledu jen negativně?

Ne. To, že se rozšiřují možnosti, je spíš dobře. Já osobně si myslím, že společnost je celkově v procesu hledání nových forem v mnoha oblastech, od celospolečenských až k těm nejintimnějším. Jako by se bouraly limity a to staré, co nefunguje, mělo být nahrazeno něčím novým. Je to vývoj a uvidíme, kam se posuneme. Jak celospolečensky, tak v těch partnerských vztazích.

Nebývají největším rizikem nevěr naše romantické představy?

Četla jsem kdysi krásnou knížku, kde autor popisoval domluvené manželské svazky ve východních kulturách. Lidé se před svatbou vůbec neznali. Bez jakéhokoli zamilování začínali budovat svůj vztah, museli si k sobě najít cestu. Ten autor v knize píše, že právě tyhle svazky patří k těm nejstabilnějším a často i k nejspokojenějším. Ale to je jiná kultura a jiná realita. My jsme ovlivněni romantismem a romantickými představami o lásce, a na tom vznikají naše vztahy. Toužíme po romantice, citu, obdivu a aby nás ten druhý naplnil. Když se objeví disharmonie, která je vlastně ve vztazích přirozená, tak občas máme potřebu ze vztahu utéct a najít si někoho jiného, se kterým zažijeme naši představu ideálního vztahu. Ale žádný vztah není ideální. A myslím si, že si to dost lidí dnes i uvědomuje a na partnerských vztazích začínají vědomě pracovat, starat se o ně a kultivovat je.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky