Gabriela: Manžel má po letech v důchodu strašlivé rituály, já chci žít jinak!

Přiznám se, že do důchodu jsem se vůbec netěšila. Měla jsem dobrou práci a prima kolektiv. A ještě spoustu sil pracovat dál, ale šéf rozhodl a bylo to. Je mi jednašedesát, dětem, dvojčatům, je čtyřicet a vnoučata jsou v pubertě, takže hlídací babičku nepotřebují. Zato manžel, který je o 12 let starší a v penzi je už sedm let, si pochvaloval, jak to bude báječné. Budeme už pořád spolu.

Trochu mě ta představa děsila. Neměli jsme špatné manželství, ale každý vztah se časem opotřebuje, zvlášť když ho partneři nijak zvlášť nepěstují. Zkrátka jsme se po tom čtyřicetiletém soužití odcizili. Proces to byl pomalý, nenápadný, a dokud jsem chodila do práce, nevěnovala jsem mu pozornost, což byla chyba.

Manžel si v důchodu vypěstoval různé rituály, které mi unikly, když jsem chodila do práce. A teď, když jsem doma, jsem zjistila, že mi vadí.

Tak třeba ráno: manžel vstane přesně v osm. Osmkrát zívne. Oblékne si olezlý župan a jde do koupelny. Je tam hodinu. Já si mezitím udělám snídani, ale on mi ihned vyčte, že jsem na něj nepočkala. Tak strašně se prý celá léta v penzi těšil na naše společné snídaně! Jak vstanu a udělám mu vajíčka na slanině a pak spolu budeme hezky papat a poslouchat rádio.

A já, sobec, se naláduju a on, chudák, musí opět jíst o samotě, zatímco já si zaberu koupelnu! Jsem tam patnáct minut, ale jemu to přijde moc. „Hrozně zdržuješ,“ řekne. „Přece jsem ti včera říkal, že se chci podívat po slevách – vždyť je čtvrtek – než bude všechno vyprodané,“ a zamává mi před obličejem slevovými letáky, které poctivě sbírá a fixou už má označené zboží v akci.

Nenávidím obíhání supermarketů a nakupování zboží v akci. Většinu těch věcí totiž vůbec nepotřebujeme. „Tolik jsem se těšil, jak budeme společně chodit nakupovat,“ říká vyčítavě. Stojí oblečený v kuchyni, nervózně přešlapuje a v ruce třímá hrůzostrašnou plastovou kostkovanou tašku. „Vypadáš s ní jako bezdomovec, vezmeme si alespoň tuhle pěknou nákupní,“ navrhnu, ale on že ne, tahle je jeho oblíbená, nakupuje s ní už pět let a nehodlá se jí vzdát.

Kapituluju a doprovázím ho na nákup. Trpím jako zvíře. „Tebe to nebaví?“ otáže se. „Tváříš se jak o pohřbu. Ty nejsi ráda, že jsme spolu?“ Nejsem! Ale říct mu to nemůžu, urazil by se. Když navrhnu, že bychom mohli jít do kina, odmítne. Navrhnu procházku, odmítne. Chce se se mnou dívat večer na televizi. „Něco si uvaříme, dáme pivko a budeme odpočívat.“ Jenže já vůbec nechci odpočívat! Chci jít ven, projít se, chci do kina, mezi lidi. Nechci se dívat na televizi, manžel u ní stejně vždycky usne, takže nakonec si zalezu do postele s knížkou.

Dokud jsem chodila do práce, vyprávěla jsem mu, co se přes den událo, ale teď nemám co vyprávět. Nahodím tedy jiné téma, třeba cestování, politiku, to je jedno, ale on se nechytá. Nebaví ho to. „A co tě vůbec baví?“ zeptám se už napruženě a on se na mě s údivem podívá. „No přece být doma, chodit s tebou do obchodů, pak si dát něco k jídlu, odpoledne si schrupnout, večer koukat na telku, prostě být pořád s tebou!“ Než abych ho zabila, začala jsem chodit na kulturní akce a výlety s klubem důchodců. Sama. Doma mě pak čekají vyčítavé pohledy, vzdychání a výtky, že jsem sobec. Teď přišel s tím, že má nemocné srdce a nemůže být vůbec sám. Co mám dělat?

Gabriela

Dobrá rada

Zřejmě nejmoudřejší scénář pro společný život manželů v postproduktivním věku je založen na vlastních aktivitách nejlépe obou partnerů, aniž by se všech museli zúčastnit společně. Pro jednoho z nich může být lákavá Univerzita třetího věku, jiný by se dal raději k turistům, k zahození nemusí být ani partička mariášníků. Nejenže se tím výrazně sníží riziko „domácí zabijačky“, ale objeví se i nová komunikační témata. Navíc – nikdy dřív nebylo pro seniory tolik možností jako dnes. Spousta užitečných informací je k dispozici například na webu společnosti Život 90 a na dalších specializovaných seniorských webech.

SLOVO ODBORNÍKA

PhDr. PETR ŠMOLKA, psycholog

VARIANTY RITUÁLŮ pro manželský život SENIORŮ

* Snad mi odpustíte kapku pragmatického cynismu. Třeba by mohla posloužit i jako prevence budoucích zklamání. Zvláště těm, kdo se těší, jak se v penzi budou se svým životním souputníkem držet celé dny za packu a láskyplně rozprávět. Na skotačení kvetoucími rozkvetlými loukami to už moc není, ale zadovádět si mezi regály supermarketu bychom snad ještě mohli! Zvláště, když mají zboží v akci!

* Myšlenka je to hezká, při přechodu od myšlenek k činům nás však čeká mnoho překážek. Odmítá se vodit za ruku? Buďme rádi, že nám své ruce nepřikládá ke krku ve snaze nás kapku přidusit. O láskyplné komunikaci by se též dalo úspěšně pochybovat. Mimo jiné proto, že jaksi není o čem. Schází-li přirozená témata, míváme sklon uchylovat se k umělým. S nimi se však pojí jedna zlotřilost: není-li téma konfliktní, neudrží komunikaci, pokud konfliktní je, pak spolehlivě vyvolá hádku.

* Zkuste pronést třeba větu, že dneska je venku docela hezky. Odtuší-li partner, že je, téma je vyčerpané a moc jsme si nepoklábosili. Stačí ale, pronese-li druhý větu: „Ty víš houbeles, jak vypadá hezké počasí“, a je téměř jisté, že máte úspěšně zaděláno na meteorologickou hádku s cílem definovat pojem hezké počasí.

Gabriela měla smůlu.

V rozporu s jejím přáním a silami se z ní náhle stala penzistka. Doma na ni čekal natěšený manžel a jeho rituály. On měl plných sedm let na to, aby si je vypěstoval, pomáhaly mu přijmout život člověka v postproduktivním věku. Pro něj byly užitečné a funkční; těžko se divit, že Gabrielin vpád do jeho zavedených pořádků vnímal jako detonaci granátu. Vše se ještě umocňovalo jeho závislostí. Očekával, možná si i přál, aby ji měl neustále za zády, choval se manipulativně a navíc se cítil zneuznaný a odmítaný. Přitom je několik scénářů, jak vše překlenout.

* První variantou je konzervace původních rituálů tak, aby byly slučitelné s těmi, které si do dané životní etapy vnese Gabriela. Asi by se hodil pojem korektní vztah se vzájemným respektem. Život tak trochu vedle sebe, prokládaný občasnými společnými aktivitami (kino, výlet, oběd apod.). Součástí by mohl být i harmonogram využívání společných prostor, např. koupelny.

* Druhou možností je budování nových společných rituálů. Postup je to výrazně náročnější, vycházet by měl z popisu představ o tom, jak by naše další soužití mělo vypadat. Co jsme s to ve prospěch druhého nabídnout, čeho se vzdát. Přinejmenším onoho olezlého županu. Zvláště, pokud by na oplátku za něj přišla od Gabriely nabídka třeba na jeden „akční nákup“ v měsíci.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek