Konečně vysněný domek za Prahou. A já z toho šílím!

Syndrom zelené vdovy, co s tím?

MUDr. Zuzana Krausová
MUDr. Zuzana KrausováPsychiatrička s dlouholetou klinickou praxí, která má psychologii tak trochu za své hobby. Je jí padesát let, má tři děti od dvanácti do čtyřiadvaceti let, vlastní psychiatrickou praxi spolu s kamarádkou, uslintaného psa - boxera, a manžela, o němž není známo, zda doma pomáhá...

Milá Kamilo, část vaší nespokojenosti určitě pramení – paradoxně – z dosažení cíle: dům je hotový. Splněná přání často takhle fungují. Dokud za něčím jdeme, pohání nás adrenalin lovce. Když toho dosáhneme, adrenalin opadne a my se najednou můžeme cítit ochablí a nejistí.

„Část vaší nespokojenosti určitě pramení paradoxně z dosažení cíle.“

Hlavní důvod vaší frustrace je ovšem zásadní životní změna, kterou jste podnikla. Pokud jste nikdy dřív mimo město nežila, na spoustu věcí jste prostě nebyla připravená. Jak jste si vlastně představovala život ve vašem „domečku“? Zdravý vzduch, klid, dostatek prostoru, jistotu vlastního bydlení? A grilování na zahradě, muškáty za okny, děti hrající si na trávníku? To se asi všechno splnilo. Tak proč si to nedokážete užívat? Protože jste nečekala, že to taky bude nuda, osamělost, frustrace, komplikace. Městský život, aktivita a společnost vám prostě chybí. Trpíte tzv. syndromem zelené vdovy.

Syndrom zelené vdovy

„Co jí proboha chybí? Má peníze, krásné bydlení, rodinu, žádné starosti...“

Tento fenomén se začal u nás objevovat od 90. let, kdy zesílil trend stěhovat se do rodinných domů za městem a do satelitních sídlišť. Ve světě už existoval samozřejmě mnohem dřív. Typická zelená vdova je mladá žena, obvykle s dětmi do 15 let, která žije v moderním domku v satelitním sídlišti. Rodina je dobře finančně zajištěná. Manžel dojíždí za prací do města, ona nepracuje, protože se stará o domácnost a děti. Idylka? Zvenku to tak může vypadat. Manželé těchto žen také většinou nechápou, na co si žena vlastně stěžuje. Co jí proboha chybí? Má peníze, krásné bydlení, rodinu, žádné starosti…

Mužům nedochází, že žena prožívá totální krizi identity a životního stylu. Byla zvyklá na městský život, většinou chodila do práce, byla pořád v kontaktu se světem. Najednou se z ní stává vyhnankyně – žije ve venkovském prostředí, ale postrádá venkovské kořeny a návyky. Pro muže a zaměstnané ženy je aklimatizace snazší, protože pro ně se toho zase tolik nemění. Relativně dobře si zvykají i ženy, které buď vidí v péči o rodinu smysl života nebo je pro ně přestěhování na venkov vyjádřením životního názoru (programově odmítají městský životní styl). Psychologická past ale čeká venku na ty „normální“ ženy, na mateřské dovolené nebo v domácnosti, které se jako vy tolik snažily a těšily a teď mají všeho plné zuby.

Co s tím?

„Nový životní styl se člověk musí nějakou dobu učit.“

Přestaňte se litovat a vymýšlet radikální řešení (včetně podpalování domu, které navrhujete :)). Nový životní styl se člověk musí nějakou dobu učit. To vám může chvíli trvat, zvlášť pokud jste doposud s venkovem neměla žádné zkušenosti. Ve vztahu k městu / vesnici můžeme totiž rozlišit 3 typy povah:

  • Typ městský: Miluje kavárny, kina, pěší zóny, obchody, ruch. Potřebuje dostupnost kultury, civilizace a společenského života. Přírodu a zvířata má docela rád, ale nijak na nich nelpí.
  • Typ venkovský (přírodní): Potřebuje každodenní kontakt s přírodou (s narůstajícím věkem čím dál víc). Obvykle rád zahradničí nebo má vztah ke zvířatům, sportuje, chodí na procházky. Kavárny, kina apod. zařízení mu stačí navštěvovat jen občas.
  • Typ smíšený: Většina lidí není jednoznačně vyhraněná, jde spíše o zvyk na svůj dosavadní (městský či mimoměstský) životní styl. Změně se proto po čase přizpůsobí.

Rady přesídlencům

  1. Utřiďte si priority.
    Nemůžete mít všechno, v životě je vždycky něco za něco. Je opravdu tak strašně zásadní mít kino a kavárnu za rohem? Nebo je lepší mít za rohem les? Zkuste méně vzdychat po městských radovánkách a vědomě si užívat venkova a přírody. (Městský člověk často tuhle přirozenou schopnost soužití s přírodou ztrácí a musí se ji znovu naučit.) Je spousta činností, na které jste ve městě nemohli ani pomyslet - teď můžete: Choďte na dlouhé procházky. Pořiďte si domácí zvíře. Jezděte na kole. Jezděte na koni. Vybudujte si něco speciálního na zahradě (skleník,
    „Nemůžete mít všechno, v životě je vždycky něco za něco.“
    jezírko, japonskou zahradu). 
  2. Uvědomte si, co vám nejvíc chybí z dřívějšího života.
    Kontakty s lidmi, kultura, dostupnost civilizace? Ve městě jste nemuseli tolik organizovat, všechno bylo po ruce. Teď je to samozřejmě složitější. Vyplatí se ale překonávat pohodlnost a plánovat si „ pravidelné dávky“ městského života. Většinou se osvědčuje nějaké rámcové schéma, např.: v pondělí jezdím na nákupy, ve středu do Prahy, v pátek jezdí návštěvy k nám apod. Nebudete tolik pod tlakem pocitu „měla bych víc to nebo míň to“, vaše aktivity budou mít řád a jejich organizace bude jednodušší. 
  3. Udržujte svůj společenský život. (A hleďte spíš na kvalitu než na kvantitu.)
    Rozhlédněte se pořádně a bez předsudků po svém okolí. Vážně nejsou široko daleko žádní lidé, s kterými byste si mohli rozumět? Možná nějaké časem objevíte. Pokud ne, musíte přátele tahat do svého domu vymýšlením aktivit a programů, o které budou stát. Možná se z vaší „nudné vesnice“ ještě stane vyhlášené společenské centrum. 
  4. Najděte si nové zájmy a cíle.
    „Dům jste postavili, na co se vrhnete teď? Je toho spousta, co může člověk venku dělat.“
    Dům jste postavili, stromy zasadili, na co se vrhnete teď? Studium? Obecní politika? Ekologické zemědělství? Je toho spousta, co může člověk venku dělat.

A za pár let pravděpodobně zjistíte, že už byste zpátky do Prahy nešla ani za nic.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek