Konečně vysněný domek za Prahou. A já z toho šílím!

Čtenářka Kamila si s manželem pořídila vytoužený domek. Jenže teď se tam cítí hrozně osamělá, tak si to nepředstavovala.

Milé Kafe.cz,

Znáte ty pohádky, jak se jeden za něčím žene, málem se kvůli tomu staví na hlavu a když toho konečně dosáhne, zjistí, že vše co si představoval a na růžovo namaloval, je špatně? Tak to se mi stalo.

„Jednoho dne bylo hotovo a od té doby mám pocit, že zešílím.“

Je mi pětatřicet, s manželem jsme deset let, máme dvě děti - Matyáška (7) a Haničku (2). Bydleli jsme v pěkném 2+1 v paneláku v Praze v Hloubětíně, což se s jedním malým dítětem v pohodě dalo. Asi před čtyřmi lety jsme si ale uvědomili, že bychom chtěli ještě jedno dítě a s ním se už do bytu nevejdeme. Hledali jsme větší byt, ale nakonec v nás zvítězila touha postavit si nějaký domeček nedaleko Prahy. Bude to lepší pro děti. Nebudu to zbytečně protahovat, po hektických letech, kdy jsme stavěli a ještě k tomu jsem rodila, jsme se začátkem minulého roku nastěhovali do vysněného domečku. První půl rok byl nabitý akcí, zařizování zabralo mnoho času a k tomu obě děti, to mě zaměstnalo až až.

„Kamarádky jsou daleko, babička je daleko, manžel se vrací až večer a utahaný.“

Jenže jednoho dne bylo hotovo, Matyáš chodí do školy a Hanička už tolik práce nedá, i když je to pěkné kvítko. A od té doby mám pocit, že zešílím.Nudou, nečinností a jednotvárným skákáním kolem domácnosti! Jak to, že jsem se nenudila, když jsem byla doma s Matyášem? Bylo vždy kam zajít. S kamarádkami jsme se sešly na celé odpoledne v parku i s dětmi a probraly všechno možné, novinky z práce, co je dobré si přečíst, drby… však to znáte. Když bylo ošklivé počasí, sešly jsme se v bytě. Navzájem jsme si hlídaly děti, takže nebyl problém někam vyrazit s manželem. Ale teď?

„Mám pocit, že každým namočením ruky do jaru mi IQ klesá o bod.“

Kamarádky jsou daleko, i když jsem si nějaké našla i tady, není to ono. Jsou fajn, ale důvěrné přátelství se mi s žádnou nepodařilo navázat. Babička to má daleko a nechce tu spát, takže večerní výlety do Prahy jsou pasé. Veškerá má aktivita se soustřeďuje na dům a mám pocit, že každým namočením ruky do jaru, mi IQ klesá o bod! Manžel se vrací pozdě večer, utahaný jak kotě, takže o nějakém popovídání nemůže být ani řeč, leda tak o víkendu. Kulturní život v okolí do dvaceti kilometrů se zredukoval na restaurační zařízení a nedělní fotbalový zápas okresní ligy.

„Mám chuť ten barák podpálit a koupit si garsonku!“

Pomoc! Mám chuť ten barák podpálit a za vyplacenou pojistku si koupit garsonku v Praze, kde se budeme všichni mačkat štastní až do smrti.

Existuje na moji situaci vůbec nějaký lék?

Vaše zoufalá čtenářka Kamila

Další články

čtenářů si právě čte tento článek