Jsem zamilovaná, ale on to neví. Mám mu to říct?

Zdroj: Mirek Vostrý

Jitka se zamilovala a neví, jestli má ON zájem. Může mu dát najevo to, že o něj stojí sama? Jako první...

Milé dámy,

možná byste mi mohly poradit. Dostala jsme se do neřešitelné situace, alespoň pro mě. Hrozně se mi líbí jeden kolega, už asi tři měsíce jsem do něj beznadějně zamilovaná, ale já jsem pro něj vzduch, křoví, neviditelná. Jestli víte, co tím myslím.

Rozhodně nejsem nějaká stydlivka. Pracuji v reklamě a tam bych si nevydělala ani na slanou vodu, kdybych se neuměla prosadit. Ovšem v jedné věci jsem plachá jako panna svatá. Když se jedná o muže, respektive když mám oslovit muže. Prostě mám nějak zažité, že první krok má udělat muž. Že muž je lovec. Žena může muže postrkovat, naznačovat, našeptávat, lákat, vábit, ale ten první zásadní krok musí udělat muž.

Ovšem v jedné věci jsem plachá jako panna svatá. Když se jedná o muže, respektive když mám oslovit muže.

Je to asi blbost, zvlášť v dnešním moderním světě, kde denně padá jedna tradice za druhou, ale jak se říká: svůj stín nepřekročíš. A opravdu ne. Nikdy jsme to neuměla a už jsem takhle pár kluků, kteří mi padli do oka, prošvihla. A tenhle mi padl nejen do oka, ale i do srdce.

Nikdy jsem to nezažila – takhle rychle a takhle na tvrdo. Když mi byl před třemi měsíci představen jako nový kolega, podlomila se mi kolena. V duchu jsem si řekla: „Sakra, to je opravdovej chlap.“ Málem jsme se červenala, když jsem blábolila něco o tom, že mě těší, a že jsem Jitka. Pozdravíme se, když se potkáme na chodbě. Dokonce jsme se dvakrát sešli na obědě, tak jsme si sedli spolu a báječně se bavili. To byl můj definitivní konec.

Vím, že nikoho nemá a rozhodně není na kluky. Takže tady problém není. Možná se mu opravdu nelíbím, to mi zatím přijde jako nejlepší vysvětlení. Protože když si vybavím, jak jsme šli z toho oběda, smáli se jako dva blázni a výborně si rozuměli. Před kanceláří vzniklo na moment takové to trapné ticho – co bude dál? Dál nic, řekl „Dík za oběd.“, otočil se na podpatku a zmizel. Chápete to? V jednu chvíli se bavíme, jako bychom se znali celý život a ve vteřině, „Dík a čau“.?

Možná se mu opravdu nelíbím, to mi zatím přijde jako nejlepší vysvětlení.

Tak nějak si myslím, že asi opravdu nejsem jeho typ. Kdybych ho měla pozvat třeba jen na kafe a on mě odmítl, asi bych se propadla hanbou. Asi je jednodušší sedět a doufat, že třeba jednou, nebo zítra, než natvrdo zažít tu potupu a ponížení. A odmítnutí.

Nechápu, kde muži berou tu sílu riskovat, že dostanou košem, ale asi to mají nějak geneticky dané. Když se v pravěku štvali za mamutem, taky riskovali, že přijdou s prázdnou a pražena je nepochválí. My jsme jiné, a ať se snažíme sebevíc, ten pračlověk nám v jednání bude chybět pořád. Ale to je vlastně dobře, protože nás to odlišuje.

Nechápu, kde muži berou tu sílu riskovat, že dostanou košem, ale asi to mají nějak geneticky dané.

A také si myslím, že bychom si něco ženského měli zachovat. A nevyjíždět po chlapech je jednou z těch věcí. Ale možná se jen vymlouvám, protože se hrozně stydím. Jenže, co když prošvihnu svou životní lásku, kvůli nějakým zkostnatělým názorům.

Co byste dělaly na mém místě vy? Zažily jste něco podobného?

Díky za odpověď Jitka
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Zajímavosti o manželství v USA

Hloupé zákony o manželství

V Michiganu by se chtěla rozvádět málokterá žena – musela by totiž vyjít na ulici nahá. Nejen tento, ale i další hloupé zákony, najdete v řadě…

Akční letáky