Jsem workoholička?

Milá Dagmar,

podle mě ještě nejste workoholička, ale jen tak tak. Zanedlouho byste mohla být.

Workoholik, jak známo, žije pouze prací a je na ní chorobně závislý. Práce je centrem a smyslem jeho života, ostatní je druhotné. Jelikož práci věnuje všechen svůj čas, energii a emoční kapacitu, na to „ostatní“ už mu nezbývají síly ani zájem. Zanedbává rodinu, vztahy i vlastní zdraví. Jako typický závislák si to ale odmítá přiznat. Když si partner/ka stěžují, popře to a uvede plno „racionálních“ důvodů, proč musí tolik pracovat (v psychologii se tomu říká racionalizace). Ve skutečnosti by možná šlo trochu zvolnit, ale workoholik si prostě nemůže pomoci. Je přesvědčen, že má hodnotu jen tehdy, když hodně pracuje. Proto pracuje pořád -nosí si práci domů, pracuje o víkendech, nebere si dovolenou. Nedokáže na práci přestat myslet. Když je přinucen nepracovat (třeba na dovolené), je nervozní a má pocity viny, že „marní čas“. Jsou to jakési abstinenční příznaky, podobně jako když alkoholik nepije. Někdy - ne vždy - si workoholik prací kompenzuje problémy v jiné oblasti (neuspokojivé vztahy, nízké sebevědomí, problémy v sexu apod.).

Podle mě ještě nejste workoholička, ale jen tak tak.

Tak daleko Vy, Dagmaro, snad ještě nejste. Přesto bych měla nějaké připomínky. Ani jeden z Vás to nemá jednoduché. Pro Vás muselo být těžké odejít od tak malého dítěte do práce. (Nebo ne? :-) ) Pro manžela zas určitě není snadné dělat ženu v domácnosti. Po půl roce doma si může připadat izolovaný a závislý a z toho asi pramení jeho nervozita. Vy zřejmě opravdu pracujete hodně. Chápu všechny Vaše důvody: Vy živíte v tuto chvíli rodinu, proto si musíte práci udržet. Děláte ji ráda, manžel to sám tak chtěl atd. To je všechno pravda, jde spíš o tu míru. Nedáváte práci všechno a rodině skoro nic? Jako byste svůj život narozením dítěte vůbec nezměnila, dál jedete ve stejné profesní koleji. Chodíte domů pozdě, nejspíš unavená, na miminko už Vám asi moc energie nezbývá. Taky jste se o něm v dopise ani slovem nezmínila. Manžel to všechno vnímá a vadí mu to, proto Vám předhazuje workoholismus. Něco na tom jeho obvinění možná bude. Z Vašeho dopisu cítím přesvědčení, že pracovat 10 a více hodin s maximálním nasazením je normální. Kdo to nedělá, je lenoch, který se nemůže divit, že se mu profesně nedaří. To už trochu workoholismem zavání. Může to být pracovním prostředím, ve kterém se pohybujete – dělají to tam tak všichni. Otázka je, jestli je to opravdu v pořádku a jestli by to nešlo i jinak.

Po půl roce doma si může připadat izolovaný a závislý a z toho asi pramení jeho nervozita.

Vaše rodinná situace – manžel „na mateřské“, Vy živitelka rodiny- je u nás stále dost výjimečná. Neexistují pro ni zažité stereotypy, pravidla si musí každý pár vytvářet podle svých potřeb a za pochodu. Zkusme si představit, jak se asi cítí Váš manžel. Je zřejmě pasivnější typ a rodičovská dovolená mu vyhovuje víc než Vám, ale přesto… Možná si neuměl představit, jak to všechno v praxi bude vypadat. Péče o dítě, domácnost, uvázanost doma, vědomí, že ho manželka živí… Určitě má smíšené pocity – dítě si užívá, ale zároveň se trochu stydí, připadá si nemužně. Vy jste teď v rodině „chlap“. Obávám se, že se trochu i tak chováte. Nedáváte manželovi maličko pocítit, že „Vy se dřete v práci, zatímco on si v klidu užívá dítěte“? Takové podceňování své role znají dobře matky na mateřské dovolené, zeptejte se nějaké na její pocity. U Vás doma je to o to citlivější, že tradiční rozdělení rolí se obrátilo. Nepodceňujte to. Hlídejte se, abyste manželovi nedávala najevo převahu, naopak se ho snažte oceňovat a podporovat. Potřebuje to každý a muži obzvlášť. Umožněte mu taky nějakou vlastní aktivitu, třeba sport nebo setkání s kamarády, a Vy v tu dobu buďte doma s dítětem. Prospěje to všem třem. Vědomě držte na uzdě své pracovní nasazení a věnujte čas rodině. Jinak se jim odcizíte. Teď se Vám může zdát, že o nic nejde. Dítě je dobře zaopatřené, tak co. Později ale můžete litovat, že jste si neužila tohle životní období, že syn visí na tatínkovi, že to s ním moc neumíte… Taky Vám mohou dojít síly. Nadměrné pracovní zatížení vede často k různým zdravotním problémům, vyhoření, únavovému syndromu. A to může být konec kariéry. Dejte si proto pozor, abyste se workoholičkou nestala. Člověk v náročné pracovní pozici si musí stále hlídat rovnováhu mezi prací a soukromím, naučit se „vypínat“ a odpočívat. Jinak do toho spadne a nedopadne dobře.

Tohle všechno není kritika na Vás, spíš upozornění. Jste schopná a pracovitá, zasloužíte ocenění, že finančně zajišťujete rodinu Jen si hlídejte životní rovnováhu. Občas se v tom Vašem běhu zastavte a srovnejte si priority. Rodina je přinejmenším stejně důležitá jako práce. I pro úspěšné ženy.

Hlavní příznaky workoholismu:

• Workoholismus je patologická závislost na práci.
• Práce je zásadní priorita, která má přednost před vším ostatním (rodinou, vztahy)
• Proto má workoholik/čka obvykle kvůli práci konflikty se svými blízkými (hlavně partnerem)
• Svou závislost na práci nevidí (nebo nechce vidět). Pracovat co nejvíc považuje za „normální“. Kdyby to nedělal, měl by pocity selhání a viny.
• Nedokáže vypnout a oddělit práci od soukromí (nosí si práci domů, stále má v pohotovosti notebook a mobil, stále na práci myslí).
• Nedovolí si odpočívat (považuje to za „lenost“). Nemá žádné mimopracovní zájmy. Dovolenou si bere minimálně, ve dnech volna je nervózní a popudlivý (abstinenční příznaky).
• Nadměrné vypětí vede po čase ke zdravotním obtížím (poruchy spánku, bolesti hlavy, trávicí obtíže, úzkosti). Ty se workoholik obvykle pokouší „samoléčit“ – alkoholem, kofeinem nebo léky.
• Workoholismus se rozvíjí postupně, hranice mezi „pracantem“ a jasným workoholikem je neostrá.
• Ke změně životního stylu, případně léčbě, se workoholik většinou sám neodhodlá. Musí být workoholik donucen okolím nebo okolnostmi (zhroucení, nemoc, rozvod). V léčbě je obvykle potřeba pomoc odborníka (psycholog, psychiatr specializovaný na závislosti).