Milá Stáňo!

Podle mého názoru si až příliš děláte vrásky nad tím, "co tomu řeknou lidi" (dcery, vnoučata, kolegyně, sousedky, vaše kadeřnice, obvodní doktorka, listonoška nebo pokladní ze samoobsluhy). Tak ano, oni jistě budou něco říkat, protože svatba je na malém městě vždycky námětem ke spoustě řečí, ať už je nevěstě dvacet nebo sedmdesát. Ale už zítra budou říkat zase něco jiného, protože si najdou jiné, nejspíš daleko pikantnější téma. (Ostatně, mohlo by to být mnohem horší. Představte si, že vaším nastávajícím manželem by byl třicetiletý mladík. Nebo třeba Ukrajinec. Nebo soused odnaproti, který se před měsícem rozvedl s vaší kamarádkou. To by teprve byly řeči!)

A co tomu řeknou vaše dcery?

Mohu posloužit názorem z vlastní zkušenosti. Mému tatínkovi je šedesát čtyři let a naposledy se ženil přednedávnem (v jeho životě to bylo už potřetí). Mimochodem, má stejné povolání jako vy: je to učitel na malém městě. Pokud jde o mě a mé dvě sestry, rozhodně jsme neřešily, jestli náhodou není na další manželství moc starý. Naopak, měly jsme radost, že po dvou neúspěšných manželstvích s našimi matkami konečně (doufejme) našel ženu, která mu na stará kolena bude oporou, takže z nás tímto sejme část budoucích starostí.

Co mě na Vašem dopisu poněkud znepokojuje, je fakt, že ve svých padesáti letech sebe samu vidíte jako odepsanou stařenku.

Nechci vám nijak vynucovat myšlenky vypůjčené z nablýskaného světa lifestylových časopisů, ale faktem je, že současní padesátníci jsou na tom podobně, jako dříve čtyřicetiletí lidé. Nejsou staří, jsou ve středním věku. Zejména ženy mají v tomto věku vůbec poprvé čas samy pro sebe a zároveň i trochu peněz, které konečně nemusejí investovat jen do zařizování domácnosti a do svých dětí. Takže, paní Stáňo, užívejte si to s Daliborem, jak nejlépe umíte!

Máte před sebou ještě spoustu let.

A už nikdy, prosím, neříkejte, že je "legrační, koukat na dva staré blázny, jak se drží za ruce a vrhají na sebe zamilované pohledy." Když takovou dvojici někdy potkám, vůbec mi nepřipadá legrační. Naopak, závidím jim! A při pohledu na ně vždycky přemýšlím, jestli jsou to manželé, kteří spolu chodí na romantická rande i po desítkách let (a říkám si čím to je, že já a můj manžel to už neumíme), anebo jestli jsou to milenci, kteří se potkali teprve nedávno (a uvažuji, jestli i já něco takového ještě někdy prožiju).

Myslím si, že prožívat lásku je dar, ať už vás potká v jakémkoli věku. Tak se nebojte ho přijmout.