Milá Stáňo,
začnu vzpomínkou:
Když jsem chodil asi tak do páté třídy, přistěhovali se do našeho domu novomanželé. Jemu bylo k šedesáti, jí něco přes šedesát. On byl ze staré školy: nevycházel z bytu jinak než v obleku a s kloboukem, který společně s pozdravem vždycky starosvětsky smekal a bylo jedno, jestli odpovídá na pozdrav někomu dospělému, nebo nám, malým harantům. A tenhleten muž z časů, které s realitou sedmdesátých let měly pramálo společného, své ženě nosil každý den kytku. Ne nějaký velký pugét, ale třeba jen snítku zlatého deště - zato opravdu den co den. Smáli jsme se mu kvůli tomu a říkali mu zahradník. Jednou jsem ho dokonce přistihl, jak uřízl růži před domem na erárním záhonu. Věnoval mi tenkrát takový rozpačitý, stydlivý úsměv. „Zahradník“ mi samozřejmě připadal jako podivín, pošetilec, nenormální člověk. To, že byl možná normálnější než všechny ostatní partaje, většinou lidé středního věku navenek obrnění v letech normalizace cynismem, mi došlo, až když jsem o mnoho let později narazil na Kainarovu báseň Taková láska: „Starý pán kupuje kytičku, / dlouho a dlouho ji vybírá, / aby se kytička líbila / stařičké paní. / Dlouho a dlouho, závěj let, / ctí se a znají se nazpaměť. / Když jeden v křesle zaklímá, / druhý též dřímat začíná, / taková je to láska...“
Dost sentimentu. Milá Stáňo, vy vlastně nemáte žádný problém, takže nehledáte radu, ale - pokud to tedy chápu správně - ráda byste před svatbou dostala požehnání od co nejširší veřejnosti. A já si myslím, že ho dostanete. Nedokážu si totiž představit, že by na Váš dopis někdo zareagoval ve stylu: „Paní, vy jste se snad zbláznila, kde jste to viděla, v padesáti letech se zamilovat a ještě se ke všemu vdát?“
Na druhé straně ale chápu Váš strach, že s novým partnerem přijdou i nové pořádky, a možná že ve svém životě budete muset leccos změnit.
Jenomže tohle riziko člověk podstupuje v každém věku a nezáleží ani tak na datu narození jako spíš na ochotě změny přijmout. Ať je to jakkoli, já myslím, že byste, měla udělat, co uznáte za vhodné, a neohlížet se na to, kolik je Vám let a co na to řeknou dcery a lidé v okolí. Myslím si - podle toho, co o své rodině píšete -, že dcery Vaše rozhodnutí vdát se přijmou (vždyť přece bývaly časy, kdy Vás samy chtěly provdat), třebaže je zezačátku možná trochu překvapí. Vypadá to, že ve Vašem vztahu k Daliborovi je jak srdce, tak rozum, takže mluvit o sobě jako o „staré, pošetilé ženské“ není na místě.