Možná vám, milé dámy, budu připadat pošetilá, ale jsem hrozně zamilovaná a chtěla bych se znovu vdát. Na tom není nic divného, jenže já vloni oslavila padesátku a bojím se, že budu vypadat jako blázen. Nejen před cizími lidmi s jejichž pohledy bych se nějak vypořádala (časem), ale já už jsem trojnásobná babička a nevím, co na to řeknou děti a i vnoučata, až z toho dostanou rozum.

Viděla jsem svatby starších lidí, ale jen ve filmech, kde moderní babičku podporovala celá rodina.

Mám obavu, že ve skutečnosti to tak fungovat nebude. Mám s dcerami hezký vztah, rozumíme si, a dokonce mě dlouho samy snažily provdat. Ale to už je dávno.

Vychovávala jsem je sama od jejich deseti, když můj manžel zahynul při autonehodě. Je to už strašně dávno – 20 let. Od té doby jsem měla pár známostí, vztahy bych tomu neříkala, nikdy to nepřetrvalo víc než pár měsíců, nikdy ani nedošlo k tomu, abych je představila holkám. Pak jsme si zvykly žít samy pro sebe a já si říkala, že už to sama do konce života nějak zvládnu. A ani mi ta představa nevadila.

Neměla jsem žádný problém s tím, když dcery vylétly z hnízda.

To je život. Nešly ostatně nijak daleko, jedna zůstala u nás na vsi, druhá žije asi deset kilometrů daleko. Mám pořád co dělat, pracuji a hlídám vnoučata. Natolik jsem si zvykla o někoho se starat, že jsem ráda, když mě holky požádají, zda bych nehlídala. Asi je to přirozenost nás žen, že kolegyně. Navíc jsem učitelka na základní škole, takže děcek mám kolem sebe pořád dost. Je to povolání při kterém sice přijdete o nervy, ale rozhodně se nenudíte ani nezakrníte. Pořád musíte držet krok s žáky, jinak vás převálcují.

Vloni jsem byla na srazu z vysoké školy, některé z nich jsem neviděla – no skoro od školy, s jinými se tu a tam vídáme. A jeden z těch, které jsme neviděla skoro třicet let byl Dalibor.

Svého času jsme po sobě pokukovali, ale nebylo nám přáno. Osud nás zavál každého na jiný konec republiky, on dokonce se ženou emigroval, ale po revoluci se vrátili zpět a rozvedli. Během večera jsme zjistili, že přitažlivost zůstala, a my si povídali celý včírek a druhý den prochodili Prahu křížem krážem. Co vám budu povídat, bylo to namlouvání, jako za časů našich prababiček, ale bylo to krásné, pomalé, romantické až starosvětské.

Za pár měsíců z nás byl pár.

Ale já držela všechno pod pokličkou, i před holkama. Bála jsme se, jak by to přijaly, i když rozum mi říká, že by měly radost, já si nevěřím. Vždyť je to legrační, koukat na dva staré blázny, jak se drží za ruce a vrhají na sebe zamilované pohledy. To je přeci vyhrazeno mladým lidem.

Když jsme začali s Daliborem mluvit o tom, že bychom možná žili spolu, došlo nám, že by byla lepší svatba.

Vzhledem k našemu povolání je potřeba zachovat důstojnost. Já jsem na jednu stranu šťastná, ale na druhou mám strach. Možná, to je to správné slovo. Nebojím se, že ze sebe udělám blázna, ale bojím se udělat ten velký krok a zpřeházet si život naruby. A co když to nevyjde, budu se v 60ti rozvádět? To pak budu pro smích. Ale ne, myslím, že jsme s Daliborem pro sebe stvořeni, opravdu si rozumíme, máme podobné zájmy, názory, vkus. Mohl by to být příjemný život a pěkně prožité stáří. Ale pořád si říkám, zda přeci je není už pozdě. V 50ti začínat nový život? Vždyť i ten starý byl strašně fajn.

Možná potřebuji slyšet i názory jiných lidí, protože ve svém okolí o tom nemám s kým mluvit, když o mých úmyslech nikdo neví. Proto jsme se obrátila na vás, co si myslíte o staré, pošetilé ženské, jako jsem já?

Děkuji za vaše podměty Vaše Stáňa.