Vážená redakce,

Obracím se na vás s problémem, který mě v poslední době trápí a přitom by mě ještě před pár lety nenapadlo, že bych to za problém mohla považovat. O co jde? Je mi dvaatřicet a jsem sama. Když se rozhlédnu po svých přátelích zjišťuji, že jsou všichni sezdaní, nebo alespoň všichni žijí v pevně zakotveném partnerském vztahu, většina už založila rodinu.

Jen já sedím ve svém bytě sama a ptám se, jak se mi to stalo? Klepe mi na rameno staropanenství? Ne že bych byla skutečnou pannou.

„Ptám se sama sebe - to jsem tak zošklivěla? Jsem prašivá nebo hloupá?“

V životě jsme již s několika muži žila, vlastně by se dalo říct, že jsem šla ze vztahu do vztahu. Nikdy jsme neměla problém najít si přítele, spíše naopak. Někdy jsme musela přemýšlet, kterého si vybrat. Až poslední rok nic. Ptám se sama sebe - to jsem tak zošklivěla? Jsem prašivá nebo hloupá? Nebo všichni svobodní muži, co za něco stáli, už jsou rozebraní? To je totiž další problém. Od svého posledního rozchodu jsem ani nenarazila na nezadaného muže, který by mě nějak zaujal (a pochopitelně naopak). Když o tom tak přemýšlím, nezaujal mě nikdo v posledních dvou třech letech.

Vím, že je ještě brzy na to začít se učit háčkovat, abych měla nějakou smysluplnou činnost odpovídajícímu mému budoucímu statutu staré svobodné

„Prý nevysílám ty správné signály.“

slečny /dámy / baby (poslední stádium). Jenže už mně to začíná vrtat hlavou. Když o tom mluvím s kamarádkami, uklidňují mě, že prostě nevysílám ty správné signály. Možná, že nechci, možná není na koho. Ale taky nechci být sama, to vím. Je to možná pohodlné, ale rozhodně ne příjemné.

Mám zkoušet bary pro nezadané, nebo nějaký ten inzerát? Vím, že to není hanba, ale cítím v tom jistou příchuť zoufalství.

Poraďte mi, mám si dělat starosti, že na mě už padá pavučina staropanenství? Nebo je mé hořekování předčasné a propadla jsem hysterii, jen díky množícím se svatebním oznámením kolem mě?

Děkuji a moc se těším na vaši odpověď.

V úctě Petra