Jsem na mateřské a bojím se, že z toho zblbnu!

Veďte si deník. A ano, zblbnete.

František Koudelka
František KoudelkaNěkdejší nezávislý filmový publicista, překladatel a spisovatel, který se rozhodl, že s novinařinou definitivně sekne. Přesvědčil ho až velmi nadstandartní honorář. Je mu třicet pět let, je svobodný, bezdětný a odmítá chovat ve svém „kapesním“ bytě třeba jen křečka. Je dost svérázný, stejně jako jeho názory.
Hned na začátku si to ujasněme: Největší nebezpečí nespočívá v tom, že na mateřské zblbnete. Největší nebezpečí spočívá v tom, že si toho vůbec nevšimnete.

Zblbnutí je totiž prostým okem nerozpoznatelný proces, rozložený do miliónů miniaturních kroků. Den za dnem sestupujete hlouběji a hlouběji po klesající křivce inteligenčního grafu. Je to pomalé, plíživé, zákeřné bujení, něco jako rakovina děložního čípku. Až na to, že rakovina děložního čípku je větší sranda. Jak by řekl Jan Werich. (Jehož manželka - a to je málo známý fakt - v jednom ze svých dopisů prozradila, že sám moudrý pan Jan rakovinou děložního čípku trpěl. Kromě toho také během kojení onemocněl kandidózou mléčných žláz, ale co bylo příčinou, o tom se mezi znalci Osvobozeného divadla vedou dodnes spory.)

Jak zblbnutí čelit? Jednoduchá rada. Veďte si deník. Lidská paměť je zrádná a vzpomínky mají tendenci morfovat; konkrétní slova vám pomohou vytvořit kontext a nežít jen v pomíjivé přítomné sekundě. Stačí jen velmi stručné záznamy a záhy získáte poměrně ucelenou představu, jak na tom jste. Že to stoprocentně funguje, dokázal už Daniel Keyes ve své slavné Růži pro Algernon - tak proč se do toho hned teď chutě nepustit? (Omlouvám se, předcházející věta měla znít: Že to absolutně nefunguje, dokázal už Daniel Keyes ve své slavné Růži pro Algernon - tak proč se do toho hned teď chutě nepustit?)

Jako typický příklad zde uvedu ukázku z autentického deníku NČ (nejmenované čtenářky):

12. dubna

Právě jsem se vrátila z opery: byli jsme na oratoriu Henninga Forsbacha „Petrus". Latinská část soloqia mi kupodivu přišla jazykově primitivnější než německá část libreta. Cestou domů jsme se s Pavlem hádali o řešení Riemannovy zeta-hypotézy. Mám pocit, že ne zcela chápe, proč se na kritické přímce musí vyskytovat dvě pětiny netriviálních nul. Ale stejně ho miluju. Před spaním jsem si chvíli četla - měla jsem chuť na něco lehčího, takže jsem si do postele vzala Hegela, Platóna, Schopenhauera a Wittgensteina. Nietzscheho ne, jeho věčný návrat téhož mě unavuje svou dětinskostí. Těším se na porod.

2. května

Před spaním jsem si chvíli četla - měla jsem chuť na něco lehčího, takže jsem si do postele vzala Hegela, Platóna, Schopenhauera a Wittgensteina.
Porod. Bála jsem se, ale nakonec to nic nebylo. Jedna z nejlehčích zkušeností, jaké jsem v životě podstoupila. Mám podezření, že ostatní ženy to schválně zveličují, aby byly zajímavé. Ve skutečnosti je to asi tak těžké jako se vysmrkat. Můj názor: Když žena tvrdí, že porod je náročný, lže.

2. května (později odpoledne)

Málem bych zapomněla: Je to kluk. Tedy aspoň myslím. Ještě to ověřím.

4. května

Zpátky doma z porodnice. Vlasta (zapomněla jsem se přesvědčit, jestli je to kluk nebo ne, tak jsme s Pavlem zvolili genderově neutrální jméno) je zlaté dítě. Není s ním vůbec žádná práce. Můj názor: Když matka tvrdí, že starat se o novorozence je práce na plný úvazek, lže. Domácnost je uklizená, všechno vypráno, vyžehleno, dítě nakrmené, přebalené, a já si čtu Das Wensen des Christentums od Ludwiga Feuerbacha. Pasáže o antropologii a fyziologii jsou vtipnější než celý Sartre.

28. srpna

Už skoro čtyři měsíce zavřená v bytě s dítětem. Pavla vidím jen večer, kdy dorazí utahaný z práce, hodí do sebe večeři a usne na gauči s rozečteným zdůvodněním duality mezi délkovým spektrem kompaktní Riemannovy plochy a vlastní hodnotou laplaciánu. Je mi ho líto - má toho moc, chudák. Mým hlavním konverzačním společníkem tak většinu dní zůstává Vlasta, i když „Jééé", „Blé" a „Ííííhnůůů" není právě nejširší diskusní repertoár - ale pracujeme na jeho rozšíření. Čtu Normana Mailera (v českém překladu, na originál se nějak nedokážu soustředit). Je to hysterik.

13. listopadu

Čtu Michala Viewegha. Je to velmi dobré!
Vlasta poprvé řekl(a) „Ham!"

1. prosince

Když jsem Pavlovi servírovala večeři, uklouzlo mi „Tady máš ham." Divně se na mě podíval. Co se to s ním děje? Šla jsem si raději popovídat do dětského pokoje, kde Vlasta dělal(a) své „Jéééé!" - v daném kontextu mě to velmi pobavilo.

24. prosince

Stromeček! Dárečky! Jééééé!

3. února

Pavel se nabídl, že pohlídá Vlastu, abych si mohla jít sednout na kafe s kamarádkou - že prý to potřebuji. Nechápu, co tím myslí. Setkala jsem se s Danou - vyprávěla mi, že byla v divadle na jakési údajně známé hře o prodeji bílého masa, o které jsem v životě neslyšela. Hlavní pasák se jmenuje Kecal. Legrační jméno. Ale dlouho jsem s ní neposeděla, protože jsem pořád musela myslet na Vlastu. Byla jsem tak nervózní, že jsem musela jít na záchod udělat e-e. Pak jsem řekla Daně, že mi stýská po Vlastě a šla jsem pá.

20. března

Čtu leporelo O krtkovi, kterému se někdo vykakal na hlavičku. Detektivní zápletka je velmi napínavá.
Dneska jsem si udělala ňam ňam papů. Po obědě hají. Večer budliky budliky s Pavlem - dvakrát (jednou bez kondomu). Čtu leporelo O krtkovi, kterému se někdo vykakal na hlavičku. Detektivní zápletka je velmi napínavá, ale strašlivě složitá, takže si některé obrázky musím prohlížet až několik hodin.

15. května

Světlo. Teplo. Mimi. Bác. Ha ha.

Další záznamy jsou bohužel v podobě čar vyvedených různobarevnými pastelkami, takže není možné je zde reprodukovat, ale myslím, že pro hrubou představu to stačí.

A co z toho vyplývá? Není to snad jasné? Přece to, že se absolutně nemáte čeho obávat. Mít dítě je nádherná a krásná věc.

Tedy pokud vám z něj nevyroste Jan Werich.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek