Milá Květo,

kdybych si jako ještě nenarozené dítě mohla vybrat, do jaké rodiny se narodím, určitě bych raději přišla na svět v rodině dvou milujících se lesbiček, než v rodině rozvádějících se heterosexuálů. Jistě, mít dvě matky je poněkud neobvyklé. Ale dětí, které mají dva tatínky (jednoho „pravého“ a jednoho nevlastního, nového matčina partnera) je v současném Česku požehnaně, takže vaše rodina by v podstatě ani nijak zásadně nevyčnívala z průměru.
Ne, opravdu si nemyslím, že tím, že si pořídíte dítě, byste se s partnerkou dopouštěly něčeho nepřirozeného.

Léčit chřipku nebo rakovinu je také „proti přírodě“, a přece to lékaři dělají a nevyčítáme jim to…

Větší problém vidím v otcovství vašeho heterosexuálního kamaráda, který – jak vyplývá z vašeho dopisu, má svou vlastní rodinu. Těch potencionálních zádrhelů mě napadá hned několik. Především si myslím, že vaše budoucí dítě má právo znát svého otce; zejména, pokud to je blízký člověk z vašeho okolí, a ne jen anonymní dárce ze spermabanky. Pokud se s ním váš kamarád bude vídat jako „strýček“, je velmi pravděpodobné, že pravda se jednoho dne provalí.

Co když mu například bude jeho dítě nápadně podobné?

Za druhé, vaše jednorázová „nevěra“ vůči partnerce mi nepřipadá tak závažná jako fakt, že váš vyhlédnutý otec by musel být nevěrný své ženě (píšete, že má dvě děti, takže stálou partnerku jistě měl a možná pořád má). Velmi pochybuji o tom, že s ní celou záležitost prodiskutoval a že ona se vším souhlasila. Co když se jednou o jeho nemanželském dítěti dozví?

A jak by se tvářily jeho ostatní děti na zprávu, že mají utajeného sourozence?

Zkrátka a dobře, pořídit si dítě s mužem, který se k němu nikdy nebude smět hlásit jako tatínek, mi připadá příliš riskantní a také příliš smutné. Nenapadlo vás například, že otcem by mohl být někdo z mužské gay komunity? (Nejsem si jistá technickou stránkou věci, ale myslím si, že spermie se dají na správné místo, tedy k ovulujícímu vajíčku, doručit i bez přímého pohlavního styku.) Mezi homosexuály-muži existuje také určitě spousta takových, kteří by rádi byli alespoň příležitostnými tatínky (ale na rozdíl od vás si nemohou dítě odnosit a porodit).

Takže, milá Květo, držím vám palce! A doufám, že za pár let s vámi potkám někde na lavičce u pískoviště.