Bylo to ráno mého probuzení. "Sakra, Růženo, kde mám své věci?" vykřikl Petr, když se marně pokoušel najít svůj oblíbený svetr. "Matko, co bude k snídani?" ozval se Tomáš, aniž by se odlepil od svého počítače. Lukáš, nejmladší, na mě netrpělivě čekal u stolu: "Mámo, pomůžeš mi s domácím úkolem?" Odpovídala jsem automaticky, ale v hlavě mi vířily myšlenky na změnu. Už toho bylo dost. Jsem vyčerpaná, tlustá, nemám čas si dojít ani ke kadeřnici, jedu 24 hodin a 7 dní v týdnu. Poslední dobou jsem i často plakala. To ráno mi však neukápla ani jedna slza. Cítila jsem se totálně vyčerpaná a věděla jsem, že odtud musím pryč. Rozhodla jsem se odejít.

Odchod byl nutný

"Odcházím," řekla jsem, když jsem se ten den vrátila z práce. "Potřebuji čas sama pro sebe." "Co to meleš, Růženo?" zeptal se Petr, ale já už sbalila své věci a byla připravena odejít k mé kamarádce Daně. Manžel zůstal šokovaně stát ve dveřích, synové seděli u počítačů a mobilů, ani nezvedli hlavu. Nebylo to snadné, ale bylo to nutné. Dva týdny jsem byla pryč, bez telefonátů, bez zpráv. Potřebovala jsem prostor a čas pro sebe. První dny byly náročné, najednou jsem nevěděla, co s volným časem. Dana mě vzala na wellness víkend, zašly jsme na kosmetiku, do kina, do bazénu, i obyčejná procházka venku pro mě byla jako svátek. Po týdnu jsem se cítila lépe a po dvou týdnech už hodně dobře, po třech týdnech jako znovuzrozená. Dokonce jsem shodila dvě kila, každodenní stres byl najednou pryč.

Jiný domov, jiná já

První dny doma beze mě byly pro mou rodinu šokem. "Proč nám tohle dělá?" stěžoval si Petr při telefonátu s Danou. "Jak mám zvládnout práci a péči o dům?" Tomáš s Lukášem byli zpočátku ztraceni. Kdo jim připraví jídlo? Kdo vyžehlí jejich košile? Postupně se však začali učit. Začali spolu vařit, uklízet, dokonce i prát. I když vím, že to první týden vypadalo doma, jako by nás vykradli, druhý týden jako po výbuchu. Když jsem se po třech týdnech vrátila, byl domov jiný. I já jsem byla jiná. Dům byl čistší, uklizenější a nějakým způsobem více domácí. Petra jsem našla v kuchyni, jak pečlivě krájí zeleninu pro večeři. "Růženo, jsi zpátky," řekl překvapeně. Bál se mě obejmout, ale já mu to dovolila. Tomáš s Lukášem přiběhli a objali mě. "Mami, strašně se nám stýskalo," řekl Lukáš. “Stýskalo se vám po mně nebo po servisu, který jsem vám poskytovala?” Petr přistoupil blíže. "Promiň, nevěděl jsem, kolik toho pro nás děláš. Opravdu mi to došlo." V té chvíli jsem pochopila, že moje odchod byl důležitý nejen pro mě, ale i pro ně. 

Konečně šťastná

Moje rodina se touhle lekcí změnila. Naučili se oceňovat každodenní práci, kterou jsem pro ně dělala, a začali se sami podílet na domácích povinnostech. Sedli jsme společně ke stolu, a já se usmívala. Byla jsem šťastná, že jsem se vrátila, ale ještě šťastnější z toho, jak se vše změnilo. Byla jsem opět matkou a manželkou, ale tentokrát v domě plném porozumění a vzájemné pomoci. Jen doufám, že to oni vydrží a já nepolevím… Uvidíme.

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.