Návod, jak správně sepsat závěť, kam se obrátit a na co nezapomenout, najdete v galerii!

O samotě

Ani nevím, kde začít. Celý můj život provázela láska, zodpovědnost a slušné chování, ale nepopírám, že jsem neocenila, když za můj servis přišel vděk nebo upřímný dík. Žila jsem ve stínu svého muže. On si zakládal na své kariéře v armádě a smysl pro disciplínu uplatňoval i doma. Nikdy jsem nic nenamítala a bez řečí se starala o tři děti. Bez problémů vystudovaly, našly si sobě rovné partnery a opustily hnízdo domova. Ve chvíli, kdy jsme zůstali s manželem v domě sami, došlo mi, jak jsme si cizí, kolik času tráví v práci a se svými psy.

Tudy, prosím!

Dlouhých pětadvacet let jsem si hrála na služku, připravovala mu teplé večeře, nestresovala ho problémy na domácí půdě a byla mu věrnou posluchačkou, když se potřeboval vypovídat ze svých "zelených útrap". Několikrát jsme se museli přestěhovat, protože si to jeho práce žádala. Na vojenských plesech jsem stála krok za ním a přihlížela, jak se královsky baví se svými kumpány. V hloučku oddaných manželek jsem s ostatními probírala, jak jsme na své drahé polovičky pyšné. Dnes už vím, že jsem život zasvětila svému muži a ušlapávala mu cestičku životem, aby se mohl naplno věnovat své kariéře. Dostalo se mi za mou oddanost vděku, poděkování nebo třpytivých dárků? Nikdy!

I přesto jsem však toužila po tom, aby mě ten chladný muž, který mi jistým způsobem stále imponoval, vzal do náruče a s jiskrou v oku mi složil kompliment. Čekala jsem marně. Cítila jsem se jako zapomenutý vagón na vlakovém překladišti.

Rychlý spád

Náš život se obrátil naruby, když podstoupil rutinní kontrolu u praktického lékaře a výsledky testů vykázaly hodnoty, které neodpovídaly dobrému zdravotnímu stavu. Cesta po nemocnicích skončila na oddělení onkologie. Jeho stav byl tak moc vážný, že šel téměř okamžitě na operační sál a velké dávky záření snášel jen s těžkostmi. Po třech měsících boje vydechl naposledy. Všechno se seběhlo tak rychle, nebyla jsem na jeho odchod připravená, nikdo z nás. Až čas mi pomohl se oklepat a jít dál. Z apatie mě vytrhl dopis o dědickém řízení. I ve svých nejslabších chvílích byl pragmatik a myslel na zadní vrátka. Konečně se mi na tváři objevil jemný náznak úsměvu. Ne pro peníze, ale pro vzpomínku na svou životní lásku, která na mě dozajista nezapomněla.

Žena versus psi

V kanceláři notáře se mi podlomila kolena. Děti uznal za schopné a pro život zabezpečené a každému odkázal padesát tisíc korun na vzpomínkovou dovolenou v exotice. Mě podaroval poloviční částkou na rekonstrukci kuchyně, o které jsem snila. Zbytek věnoval místnímu psímu útulku, kam před svým odchodem dal všechny tři psy. Nečekala jsem pytel zlaťáků, ale podstatně větší díl z jeho jmění a pojistek. Balíček bankovek jsem při dlouhém večeru hodila vzteky do krbu a s úlevou pozorovala, jak mi mizí před očima stejně jako vzpomínka na promarněný život po boku nevděčníka, v tichosti a ústraní.