Je mi 35, mám muže, děti, hypotéku, práci... a pocit, že už mě nic nečeká.

Ten pocit velmi dobře znám. I já jsem si pár let po třicítce náhle uvědomila, že už jsem dosáhla většiny těch velkých a úžasných věcí, po kterých jsem v životě toužila. Mám skvělého muže. Děti, které mě každý den překvapují (většinou příjemně). Práci, která mě baví a byt, kterému ráda říkám domov.

Jenže pomalu také zjišťuju, že udržet si to všechno je možná větší fuška, než to získat. Každá z výše uvedených konstant mého životního štěstí totiž vyžaduje každodenní péči, krmení a oprašování. Sotva se jedna zdá být jakžtakž v pohodě, už se začne hroutit nějaká jiná. Tak třeba se nám podaří i s dětmi bez úhony proplout minovým polem chřipkové epidemie. Sláva, říkám si. Když vtom onemocní pes. Nebo přijde oznámení o pěticiferném nedoplatku za elektřinu. Nebo mi zkolabuje počítač. Nebo přijdou Vánoce a zkolabuju já.

Většinu času tak trávím činnostmi, které nemají žádný viditelný výsledek. Jejich jediným výsledkem je, že se nedostaví katastrofa, která by se dostavila, kdybych to nechala být. Občas si připadám jako zoufalý údržbář ve velké a hodně staré továrně na výbušniny, která se mu rozpadá pod rukama, a tak jen běhá od jednoho ohniska možné exploze k druhému…

Co jsem nestihla

Ano, a pak jsou tu samozřejmě také věci, kterých jsem nedosáhla, ačkoliv jsem si to odjakživa plánovala. Neodstěhovala jsem se do Tater a nestala se tam členkou Horské služby. Nenaučila jsem se hrát na klavír. Nenapsala jsem oscarový scénář, nestala se baletkou a nebydlela na Montmartru v podkrovním pokojíku s bohémským malířem.

No jo, a nic z toho už nejspíš ani nedokážu. Ten výše zmíněný propletenec rodina/práce/domácnost mi to totiž nedovolí. Ještě si tak dokážu představit, že bych manžela a děti přestěhovala do těch Tater - ačkoliv nevím, jak bychom do hor stěhovali piano a kde bych tam našla baletní sál. Ale jak by se snášeli v podkroví s bohémským Francouzem a s producenty mých oscarových scénářů, to už si radši vůbec nepředstavuju.

Znamená to ale, že odteď budu už jen rezignovaně udržovat stávající stav a smířím se s tím, že mě v životě už nic nového a vzrušujícího nečeká? (Snad s výjimkou šokující cifry na účtu za telefon, nebo adrenalinových diskusí s učitelkami na třídních schůzkách?)

Ani náhodou!

Právě v pětatřiceti je totiž ten pravý čas začít myslet trochu zase sama na sebe. Práci, manžela a byt už máte, a děti už brzy nebudou zas tak úplně malé. Právě teď je nejvhodnější doba na sny a plány, které se týkají jenom nás samotných.

Pravda, ty, které jsme spřádaly v sedmnácti, jsou teď už poněkud passé. Proto je třeba je přeprogramovat. Vymyslet úplně nové.

Začněte tím, že si sednete ke stolu a sepíšete si seznam. Seznam věcí, které byste ještě v životě chtěla zažít, lidí, které chcete potkat, činností, které se chcete naučit, míst, které chcete navštívit. Netroškařte a neomezujte se. Zaznamenejte cokoliv, co vám proletí hlavou.

Pak si ten seznam schovejte a podívejte se na něj druhý den. Uvidíte, že překvapíte sama sebe. A že vás toho v životě čeká ještě spousta.