Je mi 35, mám muže, děti, hypotéku, práci... a pocit, že už mě nic nečeká.

Co třeba další dítě, nebo hobby?

Milá Alice,

z vašeho dopisu jsou cítit rozpaky. Máte pocity, které sama vnímáte jako nelogické a trochu nepatřičné. A řada lidí si skutečně pomyslí „Co jí chybí? Ať je ráda, že je ráda!“ Není to ale tak jednoduché.

Je pravda, že to dobré v životě nesmíme brát jako samozřejmost. Obecná tendence (zvláště v Čechách) je spíš opačná: soustřeďujeme se spíš na to, co je špatné, co nemáme, co nejde. Pro spokojený život je naopak potřeba vnímat víc to pozitivní a těšit se z něj, třeba i z maličkostí. Na druhé straně potřebuje člověk nějaký „hnací motor“ – cíl, smysl, motivaci. A to vy teď postrádáte a odtud pramení váš neurčitý pocit nespokojenosti.

Je jen dobře, že své pocity vnímáte a snažíte se v nich vyznat. To, co popisujete, je přirozené lidské hledání nových cílů a motivací, když jsme ty dosavadní naplnili.

Máte pocity, které sama vnímáte jako nelogické a trochu nepatřičné. A řada lidí si skutečně pomyslí „Co jí chybí? Ať je ráda, že je ráda!“ Není to ale tak jednoduché.

Psychologie to vysvětluje teorií tzv. pyramidy potřeb: Člověk má některé potřeby základní, které jsou podmínkou přežití (potrava, spánek, bezpečí). Ty tvoří základnu pomyslné pyramidy a jejich uspokojování je prvořadé. Pak jsou tu další, nadstavbové potřeby (potřeba lásky, přijetí, seberealizace). Ty tvoří vyšší stupně pyramidy. Bez jejich uspokojení člověk sice může žít, ale není šťastný. Neboli: pokud máme hlad, problém seberealizace nás netrápí, chceme se hlavně najíst. Když ale netrpíme nouzí a nejsme v ohrožení, začnou nás zajímat „vyšší“ potřeby – pocit uspokojení z práce a vztahů, nové cíle, zájmy.

V západní společnosti nemusí většina lidí bojovat o každodenní přežití, proto se může víc soustředit na své „nadstavbové“ potřeby. Velká část světa takové štěstí nemá. Měli bychom si to připomínat pokaždé, když jsme otrávení a frustrovaní ze svých „miniproblémů“. Kdybyste se narodila např. ve střední Africe, měla byste teď asi úplně jiné starosti. Myslete na to a těšte se ze svého života, nedovolte si být nespokojená .

Tím samozřejmě nechci říct, že se máte jen kochat svým relativním štěstím a přestat plánovat a usilovat o něco nového. Jste nejspíš typ aktivní osobnosti, která vyhledává akci a potřebuje stále za něčím jít. Respektujte svoji přirozenost a vytvářejte si nové plány,cíle a úkoly. Jen přitom nezanedbejte to, co už máte (třeba partnerský vztah). Také ve výchově dětí toho máte ještě hodně před sebou.

Tady jste, myslím, podcenila, co vás s dvěma dorůstajícími kluky ještě čeká. Musíte je provést pubertou, pomoci jim v nasměrování jejich vlastního života, partnerských vztahů… Budete mít co dělat. A pokud jde o děti, máte pocit, že jste své mateřské potřeby naplnila ? Co třeba ještě jedno dítě? Věk na něj máte akorát…

Práce a koníčky: Tady se vám nabízí největší prostor k seberealizaci. V poklusu mezi dvacítkou a současnou pětatřicítkou jste asi neměla moc času na sebe, svou kvalifikaci, pracovní nasměrování a zájmy. Sama se ke svému zaměstnání stavíte trochu rezervovaně („jsem účetní a účetní budu až do důchodu“). Proč byste musela? Zamyslete se, jaké možnosti vaše profese (eventuelně s nějakou rekvalifikací) nabízí. Co zkusit studovat? Podnikat? Nebo nějakou úplné novou práci? Popusťte uzdu fantazii, vymýšlejte klidně fantastické projekty a teprve ve druhé fázi se trochu korigujte rozumem a realitou. Něco zajímavého z toho určitě vzejde.Nezapomeňte taky na koníčky – oživte ty, co jste dělala „před dětmi“ nebo si najděte úplně nové. Hlavně aby vás pozitivně dobíjely. Mnoho lidí také čerpá pocit spokojenosti a smysluplnosti z pomoci druhým. Uvažovala jste někdy o dobrovolnické práci, třeba pro charitu, dětský domov nebo zvířecí útulek?

Je prostě spousta oblastí, do kterých byste mohla svou energii nasměrovat. Hledejte, která je pro vás ta pravá. Vemte to do ruky :-)!