Něčím podobným si dřív nebo později projde každý. Pochybnosti, kdy člověku připadá, že líp už bylo. A jestli líp nebylo, tak už ani nebude. Kus cesty za sebou, kus cesty před sebou a ta cesta může, ale taky nemusí být cíl. Období, kdy člověku něco je a neví přesně co...

Říká se tomu krize středního věku. Přichází bez ohlášení, a zatímco my se přeme, kdy ten střední věk nastává, a nalháváme si, že nám do něj ještě pár let chybí, mrcha krize zaútočí ze zálohy, zákeřně jako infarkt myokardu, a klidně nás odstřelí už ve třiceti. Odstřelí... Ano, to je to správné slovo, protože si připadáte jako dokonale mrtvý muž, ve vašem případě mrtvá žena.

Dobře si vzpomínám na svoje třicáté narozeniny. Byla to punková pařba, kde se tucet čerstvých třicátníků zpíjel, jako by měl přijít konec světa. A druhý den ráno mi připadalo, že ten konec světa skutečně nastal. V hlavě naléhavě zněly sentence, které mi ještě den předtím přišly jako bezobsažné: Nevěřte nikomu nad třicet... Co nestihneš do třiceti, nestihneš už nikdy... S třicítkou končí puberta... Něco se prostě zlomilo a byla tady.

Krize středního věku se všemi příznaky, které ji provázejí:

Přichází zoufalý pocit, že všechno se rozhoduje právě teď, takže je potřeba rychle jednat a NĚCO podniknout.
Čas nám začíná plynout rychleji.
Uvědomíme si svoji smrtelnost a hroznou pravdu, že už se začíná kácet i v našem lese.
První šediny a vrásky vypadají hrozivěji, než ve skutečnosti jsou.
Těžce neseme, že nám vykají i vrstevníci.
Trpíme návaly soutěživosti, kdy si zkoušíme dokázat, že ještě zvládneme to, co před deseti lety.
Lpíme na malichernostech, prosazujeme své pravdy a kvůli hlouposti jsme schopni pohádat se do krve.
Všimneme si, že už příliš nepatříme do zábavních podniků, a mezi mládeží se cítíme blbě.
Občas se přistihneme při trapném flirtování a směšných pavích tancích.
Utěšujeme se tím, že naší výhodou před mladšími je moudrost. Ta ale nepřišla a nepřijde.
Začneme pozorovat, že se chováme stejně jako naši rodiče, nebo dokonce prarodiče.
Nostalgicky vzpomínáme na doby, kdy jsme před samoobsluhou lízali vitacit, který stál tři koruny.

Psycholog vám možná poradí, že krizi středního věku musíte rozhýbat, rozdýchat, rozběhat, rozlyžovat, rozjezdit na kole, rozjíst, rozválet u moře, rozsouložit a rozpustit ve všelijakých radovánkách. Já tomu nevěřím. Myslím, že předpona roz- není na místě a vhodnější jsou slovesa s předponou pře-. V souvislosti s krizí středního věku se hodí třeba tohle: PŘEŽÍT. Je to jako s rýmou. Ať léčená nebo neléčená, jednoho dne prostě zmizí.