Jak znovu získat radost ze života?
Vážená redakce, milí čtenáři,
poslední dobu často přemýšlím o budoucnosti. Je mi pětatřicet let, a když se ohlédnu zpět, vidím za sebou plný a spokojený život, jenže když se podívám dopředu, nevidím nic. Když jsem přemýšlela životě, uvědomila jsem si, že člověka ženou dopředu nějaké touhy a úsilí je naplnit. V dětství chce být každý co nejdřív dospělý, někdo se upíná k maturitě jiný k vysokoškolském titulu. Pak přijde hledání partnera, práce, bydlení.
Poslední dobu často přemýšlím o budoucnosti. Je mi pětatřicet let, a když se ohlédnu zpět, vidím za sebou plný a spokojený život, jenže když se podívám dopředu, nevidím nic. |
Někomu tahle cesta trvá delší dobu, někdo pospíchá. Já patřím k té druhé skupině. Vdávala jsem se ve dvaceti, za necelé dva roky jsme měli postavený dům, a ve třiadvaceti jsem porodila prvního syna, o rok později druhého.
Klukům je dvanáct a jedenáct a já si uvědomuji, že mě za pár let už nebudou potřebovat. Už teď jsou samostatní a kamarádi se pro ně stávají čím dál důležitějšími. Na nás, na rodičích budou méně a méně závislí. Ale kvůli tomu nejsem smutná, to je život, já se nechovala jinak a ani to jinak nejde.
V životě mi chybí nějaký pořádný projekt. Celý život jsem v podstatě pracovala na nějakém „projektu“, ale ty přicházely nějak přirozeně, samozřejmě, k životu normálně patřily. Teď si mám najednou vymýšlet, začít podnikat? To nechci. |
Dům je nový, musí se jen udržovat. To je spousta práce, ale mě v životě chybí nějaký pořádný projekt. Celý život jsem v podstatě pracovala na nějakém „projektu“, ale ty přicházely nějak přirozeně, samozřejmě, k životu normálně patřily. Teď si mám najednou vymýšlet, začít podnikat? To nechci,v tomto směru nejsem ctižádostivá. Jen mě děsí pocit, že ani ne v půlce života mám všechno důležité za sebou. To mě deprimuje.
Prozraďte mi, jak jste se s podobným problémem vyrovnali vy. Ocením i radu psycholožky, protože někdy si opravdu připadám zralá na blázinec. Mám všechno a přitom jsem z toho nešťastná.
Vaše čtenářka Alice