Je mi 35, mám muže, děti, hypotéku, práci... a pocit, že už mě nic nečeká.

Jak znovu získat radost ze života?

Vážená redakce, milí čtenáři,

poslední dobu často přemýšlím o budoucnosti. Je mi pětatřicet let, a když se ohlédnu zpět, vidím za sebou plný a spokojený život, jenže když se podívám dopředu, nevidím nic. Když jsem přemýšlela životě, uvědomila jsem si, že člověka ženou dopředu nějaké touhy a úsilí je naplnit. V dětství chce být každý co nejdřív dospělý, někdo se upíná k maturitě jiný k vysokoškolském titulu. Pak přijde hledání partnera, práce, bydlení.

Poslední dobu často přemýšlím o budoucnosti. Je mi pětatřicet let, a když se ohlédnu zpět, vidím za sebou plný a spokojený život, jenže když se podívám dopředu, nevidím nic.
Po škole se snažíme najít si co nejlepší práci, pro někoho to je práce zajímavá, druhému je jedno, co bude dělat, hlavně, že ho práce dokáže slušně zabezpečit. Následuje svatba a budování hnízda, domu, kam přivede své mladé. Pak přijdou děti. Zase usilujeme o to, aby se měly dobře a abychom je co nejlépe vychovali.

Někomu tahle cesta trvá delší dobu, někdo pospíchá. Já patřím k té druhé skupině. Vdávala jsem se ve dvaceti, za necelé dva roky jsme měli postavený dům, a ve třiadvaceti jsem porodila prvního syna, o rok později druhého.

Klukům je dvanáct a jedenáct a já si uvědomuji, že mě za pár let už nebudou potřebovat. Už teď jsou samostatní a kamarádi se pro ně stávají čím dál důležitějšími. Na nás, na rodičích budou méně a méně závislí. Ale kvůli tomu nejsem smutná, to je život, já se nechovala jinak a ani to jinak nejde.

V životě mi chybí nějaký pořádný projekt. Celý život jsem v podstatě pracovala na nějakém „projektu“, ale ty přicházely nějak přirozeně, samozřejmě, k životu normálně patřily. Teď si mám najednou vymýšlet, začít podnikat? To nechci.
A teď se ptám, co dál. O co mám usilovat nyní? Mám všechno co potřebuji. Po mateřské jsem se vrátila do práce, dělám účetní, a budu dělat účetní až do důchodu. Možná se stanu vedoucí oddělení, ale to je tak největší kariérní vzrušení, které mě čeká.

Dům je nový, musí se jen udržovat. To je spousta práce, ale mě v životě chybí nějaký pořádný projekt. Celý život jsem v podstatě pracovala na nějakém „projektu“, ale ty přicházely nějak přirozeně, samozřejmě, k životu normálně patřily. Teď si mám najednou vymýšlet, začít podnikat? To nechci,v tomto směru nejsem ctižádostivá. Jen mě děsí pocit, že ani ne v půlce života mám všechno důležité za sebou. To mě deprimuje.

Prozraďte mi, jak jste se s podobným problémem vyrovnali vy. Ocením i radu psycholožky, protože někdy si opravdu připadám zralá na blázinec. Mám všechno a přitom jsem z toho nešťastná.

Vaše čtenářka Alice

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky