Jana: Odrazovali mne od něj s tím, že mám na víc. Bohužel měli pravdu.

Prohlédněte si všechny fotografie (10)

K čemu před třiceti lety bohatě stačila maturita, dnes vyžaduje alespoň nejnižší stupeň z vysoké školy. Každý rok se na trh práce navalí tisíce schopných a kvalifikovaných absolventů, kteří touží po zářné kariéře. Prosadit se mezi nimi je litý boj. Možná se mezi nejlepší nedostanete napoprvé, ale byla by chyba zlomit nad svými úspěchy hůl příliš brzy.

Chcete-li se rozvést a udělat za svým manželstvím tlustou čáru, způsobů je několik. Nahlédněte do galerie.

Vidina lepší budoucnosti

Vdávala jsem se zaslepená láskou. I když mě kamarádi i příbuzní od svazku s vyučeným montérem z místní fabriky zrazovali a ujišťovali mě, že mám na víc, věřila jsem mu a někde hluboko cítila jeho skrytý potenciál. Mezi tři těhotenství jsem vtěsnala jeho podporu v cestě nahoru. Jako první si po večerech dodělal maturitu. Rychle nabyté sebevědomí mu přišlo tak moc k chuti, že o rok později už podával přihlášku na dálkové studium vysoké školy. Nemohla jsem být šťastnější a do morku kostí mu fandila. Vidina postupu v práci, kdy by se už dál nelopotil u montážní linky, ale vyhříval si kancelářkou židli ve vyšším patře, pro něj byla tou nejlepší motivací.

Pět let si připravoval živnou půdu pro svůj raketový vzestup. Když jsem se třemi špunty přihlížela, jak mu předávají červený diplom, na který se tak dřel, dmula jsem se pýchou a v myšlenkách se vysmívala všem, kteří mu nevěřili.

Objížďka na cestě za postupem

Hned první pracovní den se nechal zapsat "na kobereček" k vedení a hrdě jim mával před nosem dosaženými úspěchy. Místo dodržení slibu přišla ledová sprcha. Slovní dohoda jako by nikdy neexistovala nebo byla v mžiku zapomenuta a realita nehrála v Mirkův prospěch. "Dneska je vysoká škola téměř standard, nemusíme se klanět před každým mudlou, co v sobě najde špetku odhodlání. To jistě chápete."

Chápal, supěl, rudnul vzteky, proklínal, zatracoval, nadával, ruce zatínal v pěst a po místnosti přecházel jako rozčílený kohout.

Dovolená jako náplast na zradu

Snažila jsem se ho uklidnit, ale i já jsem cítila, jak chabé jsou moje argumenty. Titul mu už nikdo nevezme, ale spoléháte-li pět let na slib a díváte se "vrchnosti" s důvěrou do očí, očekáváte, že i druhá strana bude jednat fér. Sáhla jsem do rodinných rezerv a vyrazili jsme na dovolenou. Doufala jsem, že ve stínu palem zapomene na křivdy a užijeme si pár dnů nerušeného klidu. Po dvou týdnech jsme se vraceli opálení, odpočatí a vysmátí od ucha k uchu.

Rezignace na život

Ráno vyrazil do práce, odpoledne se vracel. Nemluvil o ní a na moje otázky nereagoval. Cítila jsem, že není ve své kůži, a tak jsem nepátrala a zbytečně nebodala do živého. Je dospělý a dokáže se s tím vyrovnat sám a hlavně po svém. Ke své smůle zvolil metodu, pro kterou nemělo vedení pochopení. Do telefonu si nastahoval kvanta her a nadobro jim propadl. Ráno chodil z šaten s velkým zpožděním, pauzu na toaletu nebo oběd a svačinu trávil u barevného displeje a ztrácel pojem o čase. Když se opřel o linku a ignoroval výstražné hlášení o přetíženém pásu, bylo zle. Kvůli jeho neschopnosti a neochotě odložit telefon a věnovat se práci musel být zastaven celý provoz a škoda přesáhla půl milionu korun. Nebylo co vysvětlovat. "Podepište a sbalte se. Buďte rád, že vás nečeká mnohem větší postih."

Nezájem

Tentokrát jsem měla důvod k hádce a vzteku já. Nenechala jsem na něm nit suchou. Zíral na mě a mlčel. "Tak se zvedni a ten svůj slavnej diplom ukaž v jiný firmě, poper se o práci. Ale nedělej problémy. Co by s námi bylo, kdybych neměla odložené peníze stranou? Teď mi akorát budou chybět ty peníze za dovolenou na tvoji pošramocenou dušičku!"

Konečná stanice

Peníze nám začaly brzy docházet, a tak jsem vzala práci na dva dny v týdnu, abych přispěla do rodinného rozpočtu, než se uráčí vstát z gauče. Jela jsem na plný plyn a tempo, které jsem si už druhý měsíc držela, mě dostávalo na pokraj fyzických i psychických sil. Od shonu kolem dětí a frmolu v domácnosti jsem si do kanceláře chodila svým způsobem odpočinout. Jenže pak zazvonil telefon a krve by se ve mně nedořezali. Vyhořeli jsme.

Šestiletou dcerku nechal samotnou vařit si pudink. Nechala utěrku na rozpáleném sporáku a všichni odešli do vedlejšího pokoje. Manžel se od her zvedl moc pozdě, aby mohl oheň uhasit nebo zachránit víc než jen děti. Okamžitě jsem přijela, zkontrolovala, co zbylo, sbalila si svých pět švestek a odstěhovala se k rodičům. Můžete udělat z chlapce muže a probudit v něm ambice, ale povahu umanutého dítěte z něj nikdy nedostanete!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky