Milá Lenko!

Ženské zbraně nejsou nic nepřirozeného, jsou normální součástí ženské osobnosti. A jejich použití v kontaktu s muži je v pořádku, pokud se to s nimi nepřehání. Některé používáme automaticky každý den: oblečení, líčení, neverbální komunikaci (úsměvy, pohledy, mimiku, chůzi). To by nám celkem šlo. Co ale většinou moc neumíme, je role bezbranné ženy, která potřebuje mužskou pomoc. Tradiční představy o mužské a ženské roli jsou tu stále, fungují v našem podvědomí a nic proti nim nenaděláme.

  • Žena má být krásná, křehká a bezbranná.

Mužská role naopak předepisuje sílu, aktivitu a odolnost. (Mnoho dnešních mužů s tím má problém. O to víc potřebují pocit, že by si žena bez nich neporadila.) Některé ženy mají ten dar od boha, že je muži hýčkají a obskakují - a ještě rádi. Říkám jim princezny. Princezny s naprostou samozřejmostí očekávají, že se muž o řadu věcí postará. (A on se kupodivu postará.)

  • Princezna totiž umí být „bezbranná“ a „křehká“, takže v mužích probouzí ochranitelské pudy.

Umožní jim, aby se cítili skvělí, a umí je za to pochválit. My ostatní, co tyto taktiky neovládáme, jsme jako přičinlivé včelky-dělnice, které poctivě pracují pro blaho úlu, ale nikdo to moc neocení, protože to všichni považují za samozřejmé. Dobře víme, že princezny nejsou ani bezbranné, ani křehké, a většinou je pochopitelně špatně snášíme. Princezny nebývají v ženském kolektivu oblíbené a jejich zbraně tam nefungují, spíše dráždí. „Ženské zbraně“ patří do mužského světa a rozumná princezna s nimi jiné ženy neprovokuje. ( Ví třeba, že na pracovní pohovor se ženou je třeba obléci se jinak než na pohovor s mužem. )

  • Řada žen odmítá „ženské zbraně“ používat, protože chce jednat s muži na rovinu.

Je to ale vůbec možné? Osobně se obávám, že ne. Nemusíme se samozřejmě své ženské roli podřídit, pak se ale nesmíme divit, když se nám ve styku s muži nebude dařit. Muž je totiž jiný živočišný druh než žena a potřebuje určité speciální „podmínky pro chov“. Stejně jako byste nekrmila tygra salátem, nemůžete ani s mužem zacházet proti jeho přirozenosti. Tygr i muž žerou (pardon) maso a jsou od přírody lovci a bojovníci. Dnešní muži už sice nijak zvlášť nebojují, ale potřebu lovit a vítězit mají v sobě pořád. Neradi se podřizují. Pokud tedy mají udělat něco, co chcete Vy, mělo by to vypadat tak, že to vlastně chtěli oni. A že jsou úžasní, když to udělají. Přímý příkaz nebo žádost (o totéž) je často provokuje k odporu, takže se mine účinkem a my se divíme, proč jsme neuspěly.

  • To je ale mužská přirozenost, která se vyvíjela po miliony let a naše emancipovaná společnost ji neodstranila, jen ji učinila méně viditelnou.

A přiznejme si, že i my chceme od muže některé „mužské“ vlastnosti: sílu, jistotu, úspěch a ochranu. Pokud by se muži této role úplně vzdali, asi by nám to také vadilo. (Představte si třeba muže, který Vám s pláčem zavolá, že píchl kolo a žádá, abyste mu přijela na pomoc a vyměnila ho. Hrůza, že? Co je to za chlapa? Přesně tak se ale zřejmě cítí průměrný muž, pokud si emancipovaná žena ve stejné situaci vykasá rukávy, odstrčí ho a kolo si bez cavyků vymění sama.) Měla by aspoň trochu vypadat, že k tomu muže potřebuje. I když si my - moderní ženy - dokážeme poradit skoro ve všem, muži nás za to nepochválí, naopak. Buď reagují tím, že na našem výkonu hledají malicherné chyby („Když jsi měnila to kolo, neuklidila jsi pořádně nářadí“) nebo nás klidně nechají dělat všechno. (Často obojí.) Možná ani sami přesně nevědí, proč je naše samostatnost a výkonnost tak dráždí.
Nezapomínejte proto v přítomnosti mužů nikdy na to, že jste „slabá žena“.

Chvalte, usmívejte se a snažte se tvářit bezbranně. Občas samozřejmě něco zvládnout musíte, ale nepřehánějte to.