Irma (44): Manžel mi vrazil kudlu do zad, když jsem stála před tátovou rakví!

Pohřeb

Rozvod, nemoc a smrt blízké osoby patří mezi nejsmutnější a nejdramatičtější momenty v životě. Měli bychom mít vychování a úctu k těm, kteří se cítí zlomení osudem. Postavit se těm necitlivým bolí často víc než sama ztráta.

Jasný cíl

Můj příběh by se nijak nelišil od života čtyřicítek, které všechen svůj čas a energii investovaly do dětí, domácnosti a rodinné pohody. Děti už byly ve věku, kdy každý týden mizí na kolej. Já tak zůstávala s manželem dlouhé dny doma sama. On sledoval sportovní utkání od fotbalu po golf a curling, já se snažila čas umořit na zahradě nebo na lekcích pilates s kolegyněmi z práce. Neměl ambice, nevyvíjel ani tu sebemenší aktivitu. Ani ve snu by mě nenapadlo, že čeká rozpoutání vášně z mé strany. Jako bych se mu snad měla doprošovat a podbízet. Vyčpělé vztahy mají jen jeden směr a to přímo do postele rozverné kokety. Ani my nebyli výjimkou.

Nebudu ti bránit

Někde hluboko v sobě jsem věděla, co mě čeká. Přesčasy a nahodilá jednání, nové koníčky jako tenis a squash, lpění na telefonu, noční hovory s kolegou a přehnaná péče o zevnějšek. Nevěrnická klišé se mi promenádovala přímo před nosem a já místo toho, abych ho rychle vyhodila, rezignovala na vidinu spokojeného života a nechala ho být. Žili jsme vedle sebe, nevyčítali si, nesoudili se. Z hibernace nás probraly až děti, které se ostře vymezily proti takovému manželství.

Druhý den po rodinném rozhovoru se sbalil a nadobro odešel. V jeho očích nebyl jediný záblesk výčitek nebo omluvy. Zavřel za sebou dveře a víc se neukázal. Jeho milenka právě povýšila. Krach našeho manželství mě mrzel a bolel, ve skrytu duše jsem možná trochu doufala, že je to jen chvilkové poblouznění a čas nás zase svede dohromady. Ale nebrečela jsem, nepropadala smutku ani se neutápěla v beznaději. Život šel dál.

Mám jiné starosti!

Potřebovala jsem čas na regeneraci a na nový vztah neměla pomyšlení. Veškerá moje pozornost se soustředila na stárnoucí rodiče, kteří den ode dne víc potřebovali moji pomoc. Po několika týdnech to vypadalo, že se vše k dobrému obrací a tour po nemocnicích je u konce. Radovali jsme se předčasně. Táta podlehl zápalu plic. Na rukou jsem měla špínu ze života s nevěrníkem, v ústech pachuť z krachu manželství a do toho jsem vypravovala pohřeb rodiče. Dopadla na mě tíha měsíce zadržovaných emocí a sáhla jsem si na absolutní dno.

Originální kondolence

O týden později jsem s dětmi a mámou stála v první řadě a se slzami v očích jsem se loučila s tátou. Byl to jeden z nejhorších okamžiků mého života, měla jsem zastřený a nepřítomný pohled, vlezlá vůně pohřebních věnců mi nebyla příjemná. Dohrála poslední píseň a lidé se začali rovnat do front, aby nám kondolovali. Při příchodu jsem síň přelétla očima a zaregistrovala pár známých a přátel. Přítomnost mého nevěrného manžela pro mě byla velkým překvapením. Podal mi ruku, stiskl, objal mě a podal mi složku s několika papíry. "S tvým tátou mě to moc mrzí, měl jsem ho fakt rád. Promiň, že ti ty rozvodový papíry dávám zrovna tady, ale jedeme na měsíc na Bali, po tom stresu je to potřeba. A to naše manželství chci mít co nejdřív za sebou." Pustila jsem jeho ruku a hlava mi samovolně spadla. Když všichni odešli, malý moment jsem zůstala v síni sama jenom s rakví, opřela o ni papíry k rozvodu a podepsala. Do rukávu jsem si otřela ubrečené oči a nos. Zamávala jsem tátovi na rozloučenou a vydala se vstříc dalším dnům.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek