Hrady byly srdcem středověké krajiny, postupně byly přestavovány na luxusnější zámky, které oproti studeným hradním zdem slibovaly kachlová kamna a estetičnost interiéru. Tyto budovy byly místem, které nikdy nespí. Na jedné ploše zde žila jak šlechta, tak rytíři či stráže a sloužící zajišťující soběstačnost. Život na hradě či na zámku byl naplněn neustálým hlukem. Ještě aby ne, když na hradě žilo i 100 lidí. A všichni celý den pobíhali, aby splnili svou práci a touhy svých pánů. A všichni si museli někde odskočit na záchod, umýt ruce nebo se koupat a vyčistit zuby. Že se v dobách minulých o hygienu naši předkové nestarali není tak úplně pravda.

Církev sice v dobách středověku očistu těla vodou zakazovala a voda byla často nosičem zákeřných nemocí, ale ani ten nejotrlejší špinavec nevydrží bez koupele věčně. Sloužící se odbíhali opláchnout do potoka či řeky v podhradí, šlechta spoléhala na kádě, které se jednou za čas napustily vodou, do níž se přidaly esenciální oleje nebo byliny a špína se dokonale vydrhla. Historikové také zjistili, že ženy si umývaly vlasy přibližně každé tři týdny a mezitím byly nucené používat různé kartáče, sloužící většinou na vyčesávání vší a všudypřítomných blech. I přesto, že si nikdo koupel cíleně neodpíral, nebyla tak častá, jako dnes. Říká se, že královna Alžběta I. se koupala jednou za měsíc a španělská královna Isabella se chlubila, že se v životě koupala jen dvakrát. I proto byla oblíbená tzv. vajíčka, která se nosila kolem krku a plnila vonnými silicemi.

O "místnosti, kam i král chodí sám" se říkalo, že to byl na hradě opravdu jediný prostor, kde měl člověk soukromí. Toaleta se skládala z lavičky s dírou, kterou propadávaly výměšky do jímky nebo do příkopu. Jelikož byl příkop obvykle tvořen stojatou vodou, především v létě si obyvatelé hradu užili své. Zápach byl často tak nesnesitelný, že někdy i obléhatelé stanovali mnohem dál, než by bylo normálně zvykem. Za období vlády Ludvíka XVI. a Marie Antoinetty už dokonce existoval na zámku ve Versailles odpadní systém trubek, které však naneštěstí neměly dlouhou životnost. Legendy hovoří o tom, že obsah kanalizace prosakoval do zdí pokojů a shromažďoval se ve sklepení zámku. Když navíc někoho přepadlo "tlačení střev" přímo na chodbě, šlechtic neměl problém přičapnout a potřebu vykonat. (Zdroj: www.exploring-castles.com, castle life)

Na první pohled by se mohlo zdát, že život na hradě byl pohodlný. Chladné kamenné zdi, malá okna, absence slunečního záření a tepla. Tak ale vypadala běžná praxe. Paní hradu se ani nemohla "vyřádit" v interiérovém designu. Vybavení bylo čistě praktické a zahrnovalo stoly, židle, truhly, později i postele a skříně. Ve fraucimoru se ale pánova manželka mohla realizovat především v oblasti šití a vyšívání. Vzdělané ženy také měly prostor si číst, hrát na hudební nástroj nebo malovat. Pokud byl hrad menší, paní měla na starosti i přidělování zásob, kontrolu služebníků i hradní pokladnici. Zbytek času mohla trávit v kostele, hraním her nebo péčí o svůj zevnějšek. (Zdroj: www.bl.uk, duben 2015)