Helena (49): Děti se odstěhovaly a já trpím. Ne kvůli nim, ale po boku manžela!

Děti jsou jako nevyčerpatelný zdroj radosti a potěšení, ale nesmíte zapomínat na svého partnera. Odsun na druhou kolej a absence lichotek, pochval a pochopení je cesta do pekel.

Rodinný rozpočet

Vždycky jsem toužila po velké rodině. Mám kolem sebe ráda ruch a frmol. Jak jsem si přála, tak mi bylo dopřáno a s manželem jsme měli čtyři krásné a zdravé děti. Provoz domácnosti a péče o děti nepoužívá místo paliva radost z bytí a lásku, ale je třeba peněz. Pro šestičlennou rodinu jsme museli zajistit dostatečný příjem. Já jsem se podílela jen nárazově díky práci z domova, drobným krejčovským úpravám pro své známé nebo přeprodejem věcí, ze kterých děti nadobro vyrostly. Veškerá tíha finančního zabezpečení rodiny ležela na bedrech manžela. A svou misi dovedl ke zdárnému konci. Nikdy jsme nestrádali, nikdy nás nevystavil nedostatku nebo nepromyšlenému zadlužení.

Sama

Třicet let uteklo jako voda, děti postupně dostudovaly, našly si vlastní bydlení a nejstarší dcera už se dokonce pěkně kulatí. Ze starostlivé maminky je rázem jen rychlá pomoc na telefonu, když se děti dostanou do úzkých a potřebují rodinný recept na kachnu, protože dorazí budoucí tchyně, nebo pohlídat štěně. Byly mým jediným zájmem a prací na plný úvazek. Teď posedávám v ušáku, přerovnávám skleničky ve vitríně a nevím, co s časem.

Staronový parťák

Nezbylo mi nic jiného, než dát šanci manželovi. První dny jsem ho jen bedlivě pozorovala. Za ty roky, kdy on otročil v práci a já se starala o děti a domácnost, jsme se odcizili a žili vedle bez citového pouta. Jeho denní rutina byla ubíjející. Ráno vstal, rozvalil se na gauč, snědl tři rohlíky s máslem, zanadával si u ranních zpráv, podruhé během sedánku na záchodě, vyčistil si zuby a odjel do práce. Po návratu se najedl, pomazlil se se psem a vyrazil na fotbal a do hospody. Celé dny si okusoval nehty a komentoval vypuštěné větry. Jediné místo, kde si udržoval úroveň, byla práce.

Představa, že následujících třicet let strávím vedle takového dacana, mě vyděsila. "Nepůjdeme se projít se psem? Nechceš vyrazit na eurovíkend? Neobnovíme karetní večery s Lubošem a Martou? Nepodíváme se na Světáky?" Všechno odmítal. Jako by se mu hnusilo všechno, co je spojené se mnou. Nereagoval ani na nabídku srnčího k večeři a chvilek ve dvou.

Nadosmrti uražený

Koutky úst mi samovolně spadly a marně jsem přemýšlela, co s ním. Celé dny mlčel, brblal, plouhal se po domě a život se mu vléval do žil jen na hřišti a s kamarády. Občas jsem utrousila uštěpačnou poznámku, že v padesáti je ostudou mezi svými vrstevníky. Jeho trpělivost jsem pokoušela tak dlouho, až bouchnul: "Třicet let jsem byl na druhý koleji. Jo, máme skvělý děti, ale já jsem celej svůj život sekal latinu a nedostalo se mi od tebe ani za nehet vděku. Nemáš do čeho píchnout a já se z tebe mám postavit na hlavu? Představuješ si to jako Hurvínek válku!"

Pluj se mnou!

Když jsou záhonky bez plevele, v domku ani smítko prachu a já zatoužím po povyražení a kultuře, sáhnu do svých rezerv a naplánuji večer nebo prodloužený víkend, aby se nemusel o nic starat. Nedělám to pro něj, ale pro sebe. Zarezervuji stůl, připravím mu oblečení, koupím jízdenku, naplánuji program, zajistím jídlo. Všechny dny, které se rozhodne trávit se mnou, jsou v jen v mé režii. Nevím, jestli je za to rád. Možná ho jen dohání síla povinností věnovat mi kapku času, když už jsme manželé. Jen škoda, že nemáme ani moc společných vzpomínek, protože jsme všechno věnovaly dětem. Ze začátku mi to přišlo divné, ale které manželství je dokonalé?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky