Neměla v zásobě žádného chlapa, který by jí pomohl (kdyby chtěla „rychlovku“, tak by jich měla mraky), a tak trpěla a o pomoc požádala Carrie. V záchvatu sebelítosti, že je doma sama s nemocí a spadlou konzolí, nikdo se o ni nestará, dokonce uvažovala o tom, že by bylo dobré, pořídit si manžela.
Asi dva dny na to jsem si věšela nové závěsy (v novém bytě jsem od října, doteď jsem byla bez nich). Mám poměrně vysoké stropy a trpím závratí, takže balancování na štaflích s kusem látky v rukách byl pro mě docela očistec. Ale volat kvůli něčemu tak banálnímu, jako je věšení závěsů, kamarádům, se mi zdálo hloupé, tak jsem se překonala a závěsy pověsila bez pomoci. Jen jsem se rozhodla, že hned v pondělí musím kouknout po nějakém potenciálním příteli (na netu, kde jinde), protože co kdyby ještě (po vzoru Sexu ve městě) náhodou přišla i ta choroba. Našla jsem docela sympaťáka, proběhly dva maily a pak se odmlčel. Vzápětí přišla samozřejmě nemoc. Takže Samanthin příběh jak přes kopírák. Nejvíc mi bylo líto, že se o mě nikdo nestará, nenosí acylpyrin, ovoce, čajíčky, obkládky….. (No jo, já vím, že je to stejně skoro utopie, i když jste v páru).
Když jsem se trochu vzchopila a byla schopná uvažovat zase normálně a bez sebelítosti, přišel e-mail. Prý by se rád sešel. Proběhly nějaké sms, telefonát a nadešel den D, den schůzky. Tu jsme si ještě potvrdili sms. Nebudu vás napínat. Nepřišel. Bez omluvy. Naštěstí jsem měla možnost jiného programu a nemusela se tím užírat sama doma, a nakonec to byl bezva večer, ale naštvaná jsem byla. Ani ne, že nepřišel, uvažovala jsem racionálně a můj mozek připouštěl i možnost, že se mohlo něco stát, ale vadilo mi, že se neomluvil. Omluva přišla dnes mailem. Mohl sice napsat třeba o víkendu sms, ale budiž, aspoň se omluvil. A tak, když bude chtít a navrhne rande, dostane ještě jednu šanci. Když se omluvil, tak aspoň trochu charakteru má.
Kolegyně si myslela pravý opak. Myslela, že konečně našla „charakter“ a ejhle. Nedávno se seznámila (na netu, kde jinde :-)) s úžasným, báječným mladým mužem, druhým Mirkem Dušínem. Aspoň to tak vypadalo. Po první schůzce měli naplánována jména dětí, vnoučat, život až do smrti a asi i po smrti (my ostatní ženy a dívky v kanceláři jsme jí jen tiše záviděly a vzaly bychom za vděk i Jarkou Metelkou nebo Červeňáčkem, když Dušín byl už passé) a i další schůzky byly báječné, sms lítaly sem a tam, ICQ bylo z množství zpráv KO a pak to přišlo. Chlapec se najednou (cca po měsíci) změnil. Dva dny za sebou ustávala komunikace, a když už mu situace nic jiného nedovolovala, šel s pravdou ven. Potkal svoji bývalou přítelkyni, zjistil, že ji stále miluje a na novou lásku se vybodl.
Každá jsme za posledních pár dní prožila něco jiného, ale obě jsme došly ke stejnému závěru. Od internetu si na chvíli dáváme pohov (naživo je to stejně jiný kafe :-)).