Hanky blog: Jak si vybírám partnera?

Ještě než se pustím do popisování mých zkušeností s různými druhy internetového seznamování, je třeba si říct, jaká mám na výběr partnera vlastně kritéria a požadavky. Jaký by tedy měl být pan Pravý?

Hanka "Je mi 32 a půl, mám dobrou práci, která mě baví a... jsem sama. O chlapa, který by mi vyhovoval (a já jemu), ne a ne zavadit. Rozhodla jsem se popisovat své milostné nezdary v tomto blogu, ať z toho alespoň někdo něco má :)."

Určitě nic přemrštěného, asi jako každá (taky vám kámošky – ty zadané, jak jinak – říkají, že jste náročná?). Takže pan Pravý by měl být charismatický (pro mě, jestli pro okolí, je mi jedno), přitahovat mě a já jeho (bez chemie to fakt nejde), mít smysl pro humor, cílevědomý, inteligentní a všeobecně vzdělaný, zaměstnaný (aby uživil rodinu), „mít koule“….. Hodný, věrný, milující…. - to už se snad v požadavcích každé z nás bere jako samozřejmost.

Jak ale poznat, že vyhovuje, už na prvním rande, obzvlášť, když je to někdo, s kým jste si vyměnila jen pár nic neříkajících e-mailů?

Já osobně se vždycky řídím několika ukazateli:

Nechám na něm výběr místa srazu. Jasně, když navrhne kafe v KFC, tak to koriguju někam do kavárny, kde je to zhruba stejně drahé a já nejdu domů nasáklá „smradem“ z jídla. Z toho důvodu se taky nerada scházím v různých „čtyřkách“. Kavárna je ideální. Srazy venku jsou ošemetné, obzvlášť, když má jeden z páru zpoždění nebo se rozhodne nepřijít vůbec. (Jednou mi chlapec navrhl, že se sejdem nahoře na Václaváku na rohu magistrály – taky nebrat, hrozí udušení, popř. sražení někým, kdo má utkvělou představu, že je Schumacher).

Jednou mi chlapec navrhl, že se sejdem nahoře na Václaváku na rohu magistrály – nebrat, hrozí udušení, popř. sražení někým, kdo má utkvělou představu, že je Schumacher.

Hned na začátku rande mě začne omezovat, ať nekouřím (v každém inzerátu či odpovědi uvádím, že jsem kuřačka, ale i tak se najdou odpůrci kouření, kteří se rozhodnou, že to se mnou přece jen zkusí a budou to oni, kteří mě to odnaučí), nepiju (jj, to se mi fakt stalo, dala jsem si dva vinné střiky – hodně slabé – a chlapec na mě hned vyrukoval, jak můžu chtít založit rodinu, když tak hodně piju a ať se nad sebou zamyslím), v ten moment kluk končí. Nesnáším, když mě někdo něco zakazuje a ještě k tomu de facto cizí člověk

Už u prvního kafe se s ním nudím (on zřejmě taky) a řeč vázne = konec, nepokračovat. Jak to ale udělat, aby se druhá strana neurazila. Je trapné vymlouvat se, že mám ještě neodkladnou schůzku, když rande bylo domluvené už pár dní dopředu (nechat se pro jistotu prozvánět od kamarádky mi přijde taky blbý)… Většinou dojde ještě na druhý drink a pak už se to dá ukončit. Ve fázi prvního a druhého drinku se dá i poznat, jestli má charisma, zda je inteligentní (většinou je nechávám mluvit, abych poznala) atd.

Koukám na to, jak se postaví k placení (já osobně si myslím, že na první schůzce by měl chlap zaplatit a nedávat k tomu žádný komentář - teda nejen na ní, ale ta první je nejdůležitější - a to emancipace neemancipace). Jakmile začnou padat věty typu: Rozpočítejte nám to. Tak já to dneska zaplatím a příště mě zveš ty……. - PRYČ.

Civění na telefon, vymýšlení si, že operátor má asi výpadek…  moc k pohodě nevede.

Když všechno proběhlo v pohodě a on vyhovuje (ještě ale nevím, jestli i já jemu), nastane rozloučení a věty typu: Ozvu se, Zavolám, Napíšu apod. nebo jen Ahoj (bez slibů). Pánové, pokud takový slib vypustíte z pusy, mějte odvahu ho taky splnit (i když třeba vůbec nechcete) a napište aspoň „bylo to fajn, ale nešlo by to“, ať holka ví, na čem je (civění na telefon, vymýšlení si, že operátor má asi výpadek…. moc k pohodě nevede). Pro holky platí to samé, i když tam se dá mlčení ještě tolerovat. Já se třeba vždycky snažím odpovědět, i když nemám zájem (většinou si pak teda nadávám, že jsem se na to nevybodla, ale aspoň mám čistý štít a bobříka odvahy ).

Jednou, celkem nedávno, jsem sms teda zbaběle vymazala, ale to ani ne tak kvůli tomu klukovi, jako kvůli morální kocovině, a jednou jsme se v kavárně zapřela (byl fakt děsně nesympatickej už na první pohled), ale většinou to nedělám, protože sama vím, jak je to nepříjemné.

No tak jsem náročná? Jak to po sobě čtu, tak snad ani ne.

Teď víte, podle čeho vybírám a selektuju a příště už ty historky ze života