Jeden je zvláštní, druhý tyran, třetí psychopat. Nahlédněte do galerie a zjistěte, žijete-li ve zdravém vztahu.

Růžové brýle

Vdávala jsem se ve svých osmnácti letech, půl roku po maturitě. Měla jsem za to, že jsem objevila svatý grál a sňatkem se synem vesnické honorace si zajistím život jako v pohádce. Trvalo mi dlouhých patnáct let, než jsem vystřízlivěla. Musela jsem si poskládat jednotlivé dílky k sobě, aby mi došlo, co za sobeckého ubožáka jsem si připustila k tělu. Nemám v plánu rozepisovat se moc ze široka, a tak vypíchnu jen pár perliček, které jsem trpěla.

Život ve stínu

  • Na sedánky s jeho kamarády jsem neměla přístup. Musela jsem sedět potichu v kuchyni. Jejich humoru bych prý nerozuměla.
  • Svoje kamarády jsem si domů vodit nesměla, neseděli mu.
  • Pro děti jsme nakupovali v sekáči a brali oblečení z druhé ruky. Sám si už před dvaceti lety nakupoval značkové oblečení.
  • Když děti onemocněly, musela jsem spát a trpět v obývacím pokoji, abych ho vzlykáním nebudila.
  • Neměl rád ohřívaná jídla, všechno muselo být připraveno k okamžité spotřebě.
  • Musela jsem mu být k dispozici vždy, když dostal chuť. Na moje touhy nebyla brána zřetel.
  • Dětem jsem musela dávat stranou z mateřské, sám si za patnáct let manželství našetřil více než milion.
  • Nerespektoval moje zdravotní problémy se zády. Když jsem se nemohla po operaci ohnout, odjel a nechal mě s malými dětmi.
  • Vyčetl mi, že jsem výchovou dětí zblbla a není možné se mnou mluvit na úrovni.

Pod drobnohledem

Když jsme se po patnácti letech konečně rozvedli, protože až příliš okatě upozorňoval na svůj poměr s vyhlášenou poběhlicí, ulevilo se mi. Sebevědomí jsem měla na bodu mrazu a měla strach z každého nového dne, ale fakt, že jsem se konečně zbavila pijavice, která nechová úctu k vlastní ženě ani dětem, mě hnala dopředu. Hned následující měsíc jsme vyřešili majetkové spory a péči o děti. Ke štěstí a nové životní etapě mu stačil kutloch milenky a o děti, jak jsem předpokládala, neprojevil sebemenší zájem. Pořídila jsem si malé žihadlo a pomalu začala poznávat svět za vysokou zdí. Lidé ve vesnici se na mě dívali jako na zjevení. Někteří byli od pohledu nepřátelští a vysmívační, u jiných mi bylo hned jasné, na čí straně stojí. A pak tu byli ti, se kterými jsem prožila své mládí.

V jednom kole

„Tolik let, vždyť to byl takovej snob!“ Ze dne na den jsem měla více než desítku dobrých přátel, kteří dlouhé roky čekali na to, až mi dojde trpělivost a přestanu před samozvanou smetánkou sklápět hlavu. Možná mi vzal sebevědomí a nejlepší roky života, ale historky ze soužití s ním nás baví dodnes. Přátelé nechápou, na co si hrál a čeho chtěl dosáhnout. A já vlastně také ne!

A co děti?

Jen doufám, že jsme byli při hádkách dostatečně obezřetní a naše nevyrovnané manželství nezasadilo v dcerách semínka neschopnosti navázat zdravý vztah. Ale to ukáže až čas!

SLOVO ODBORNÍKA:

Paní Eva popisuje, že žila s tyranem a nemohla vůbec nic dělat, jen trpěla. Několikrát opakuje, co musela. Její muž byl možná zvláštní, ale určitě se k ní choval tak, jak ona mu dovolila. Na začátku paní Eva nepopisuje, že se vdávala z lásky, ale jakoby říkala – udělala jsem cokoliv pro to, abych žila s honorací. Z celého příběhu je cítit ukřivděnost. Přátelé jsou ti lidé, kteří s námi jsou, když nám je nejhůř. Mají odvahu přijít za námi a otevřít nám oči, pokud vidí, že se děje něco špatně – něco, co si člověk třeba sám nemusí přiznat. Paní Evě bych rozhodně doporučila zapracovat na sobě, najít tu odvahu si přiznat, že právě ona je zodpovědná na svůj život. Věřím, že pak by se k životu nestavěla tak negativně.

Mgr. Anna Lukešová, psycholožka, autorka projektu MAMApsychologie (www.MAMApsychologie.cz, YT MAMApsychologie)