Dva domovy, dvě postýlky...

Mnohý dospělý by si měl představit, jak by se cítil, kdyby si každý týden či čtrnáct dní musel balit věci a stěhovat se. Opustit svůj byt, postel, vyznat se najednou v jiné skříni, oblékat si jiné oblečení, nasávat nové vůně, ale i vyrovnat se s životním rytmem odlišné domácnosti... Přesto se rozsudek o střídavé péči u dětí rozvádějících se rodičů nastoluje stále častěji. Podobná praxe má své zaryté příznivce i odpůrce. Ale jde opravdu o nejlepší možné řešení? Například v USA se od ní již ustupuje.

Magazín ŽENY

Další články najdete v aktuálním čísle MAGAZÍNU ŽENY. 

Před několika lety vzrušil veřejnost případ herečky Ivany Jirešové. Bojovala o dceru, s jejímž otcem se rozešla ještě v těhotenství. Soud rozhodl o střídavé péči, přestože Sofie byla úplně malinká. Ivana tak zažila roky, kdy půl měsíce nevěděla o dceři vůbec nic, dívenka totiž nebyla schopná ovládat mobil. Ani nyní se situace nezlepšila, soud rozhodl, že Sofiina škola musí být prý přesně napůl cesty mezi oběma rodiči. Dívka to tak nemá blízko ani k jednomu rodiči, do školy dojíždí čtyřicet minut a poblíž nežijí ani její spolužáci. Z poněkud podivného uspořádání vyplývá i další absurdita – musí mít například i dva učitele klavíru. Mezi celebritami existují ovšem i případy, kde se střídavá péče evidentně osvědčila. Populární televizní moderátorka Světlana Witowská si pochvaluje, jak žije její patchworková rodina – syna Viktora vychovává ve střídavé péči s bývalým exmanželem Robertem Zárubou, oba dva mají navíc nové děti z nových vztahů a v pendlování své ratolesti prý nevidí jediný problém. Jak ale fungují tzv. normální, obyčejné rodiny?

Malí kočovníci

Podobné porozvodové uspořádání je samozřejmě relativně spravedlivé k matce i otci, kteří nechtějí přijít o společný čas se svým potomkem. Zároveň požadují mít vliv na jeho výchovu. Podobné uspořádání ale vyžaduje dokonalou souhru, schopnost se na všem dohodnout i mimořádnou disciplínu. Je však možné něco podobného chtít od lidí, kteří na sebe ještě před chvílí plivali špínu u rozvodového stání?

„Soudy by měly vždy přihlížet k osobnosti dítěte a k rodinným vztahům. Praxe ukazuje, že v případě znesvářených rodičů a tam, kde je střídavá péče nařízená proti vůli jednoho z nich, uspořádání nefunguje, a dokonce nezletilé poškozuje. Stejná situace je tam, kde z nejrůznějších důvodů, jako jsou osobnostní charakteristika, či zdravotní stav, nezvládá střídavou péči dítě. Rozumní rodiče se však dokážou dohodnout,“ vysvětluje známá advokátka Ivana Spoustová a dodává: „Střídavá péče by tak měla být vyloučena tam, kde je ve vztazích přítomna na straně jednoho, případně obou rodičů psychopatologie a kde se ve vztahu objevilo násilné jednání.“

Děti ve střídavé péči jsou vlastně neustálými kočovníky. Některé movitější rodiny si v rámci střídavé péče zřizují tzv. třetí byt, v němž je trvale doma pouze dítě a rodiče se na střídačku stěhují k němu. Není totiž nic horšího, než si neustále zvykat na nové uspořádání svých věcí. Ale co ti, kteří si podobný luxus dovolit nemohou? Rozhodně by rodiče bez vědomí potomka neměli jeho útočiště jakkoliv vyzdobovat a inovovat a vymýšlet neustálá překvapení v podobě přestavování nábytku.

Dítě, zejména to malé, potřebuje jistotu a řád – nacházet své oblečení, věci a hračky tak, jak je před odchodem k druhému rodiči opustilo.

Kdy nařídit střídavou péči?

Podle stávající judikatury Ústavního soudu připadá střídavá péče o dítě v úvahu tehdy, pokud oba rodiče projevují o svěření dítěte do péče upřímný a skutečný zájem, což je ale velmi subjektivní kritérium, a oba naplňují požadavky zhruba ve stejné míře. Při svěřování dětí do péče musí obecné soudy posoudit zejména čtyři kritéria: jestli existuje pokrevního pouto mezi dítětem a rodičem, který usiluje o svěření do své péče, dále jestli nedojde ke změně v identitě dítěte i jeho rodinných vazeb, jestli je člověk, jemuž je dítě svěřeno, schopen zajistit mu jeho základní potřeby, jako jsou výživa, vzdělávání, emoční i materiální a nakonec se zvažuje rovněž přání dítěte.

JUDr. Spoustová ovšem dodává: „Obecné soudy jsou však nejen oprávněny, ale i povinny vzít v potaz další kritéria, pokud to specifické okolnosti projednávaného případu vyžadují. V případě, že jeden z rodičů naplňuje kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče. Z tohoto rozhodnutí soudu, ale i z dalších navazujících nálezů Ústavního soudu, tedy jednoznačně vyplývá, že svěření dítěte do střídavé péče nemůže být automatickým řešením při rozchodu rodičů.“ 

Kývli na střídavku, nejsou si však jistí, zda by se rozhodli dnes stejně...

Čtyřiačtyřicetiletá Martina se před lety rozvedla a posléze znovu vdala. Ze strachu, aby nepřišla o děti, souhlasila se střídavou péčí. Padesátiletý Jiří naopak ve střídavé péči viděl jedinou možnost, jak zůstat dál po rozvodu se svým synem. Přestože si prošli zcela rozdílnou osobní zkušeností, svého původního rozhodnutí litují překvapivě oba stejně.

Proč jste se rozhodli pro střídavou péči? Byla to vaše volba? A šlo o bezproblémovou dohodu s bývalými partnery?

Martina: Střídavá péče nám byla doporučena sociální pracovnicí a já souhlasila ze strachu, že přijdu o děti. Bývalý manžel se zaštiťoval právníky a penězi. Já neměla ani jedno a sociální pracovnice nebyla příliš objektivní. Bezproblémové to nikdy nebylo, ale kvůli dětem jsem se snažila to zvládat.

Jiří: Byla to jediná možnost, jak získat syna po rozvodu alespoň částečně do své péče. U nás není jednoduché získat vlastní dítě do péče otce, pokud matka není alkoholička nebo psychopatka. Rozhodně nešlo o bezproblémovou dohodu. Spory přetrvávají doposud.

Kolik v té době bylo vašim dětem a jak na změnu reagovaly?

Martina: Dcerám bylo v té době sedm a čtyři. V první fázi to bylo hodně těžké, jelikož sociální pracovnice trvala na střídání po měsíci s návštěvou na víkend u druhého rodiče. Pak jsem si vymínila střídání po týdnu. Starší dcera to vydržela do dvanácti let, pak se rozhodla zůstat jen u nás. Mladší dcera zůstala ve střídavé péči až do konce střední školy.

Jiří: Synovi bylo pět let a střídavou péči snášel a stále snáší velmi špatně. Do značné míry to poškodilo jeho osobnost, u každého rodiče se totiž snaží být takový, jakým ho chce aktuálně přítomný rodič mít. Nemá vlastní identitu.

Objevily se během doby nějaké problémy či úskalí? V čem spočívaly?

Martina: Problémů byla celá řada. Psychicky jsem to nesla strašně těžce a je zázrak, že to ustál můj nový vztah. S expartnerem jsme měli rozdílné názory na přípravu do školy i na hygienu dětí… Musely se potýkat s neustálým přejížděním, věčně sbalenými věcmi a nejednotným přístupem k výchově i s absencí jednoho domova.

Jiří: Hlavním problémem je nulová komunikace matky a z toho plynoucí intenzivní zneužívání syna jako nástroje pomsty, což trvá již osm let.

Rozhodli byste se dnes stejně? Co byste se svými zkušenostmi poradili lidem, kteří o podobném porozvodovém uspořádání uvažují?

Martina: Po zkušenostech bych nikdy střídavou péči nedoporučila, hlavně ne u takto malých dětí. Měly by totiž mít jeden domov. Jsou jistě výjimky, kdy to může fungovat, ale i když jsme se s bývalým partnerem snažili dohodnout, mělo to negativní dopad na děti. Přestože to v průběhu střídání mohlo občas vypadat, že vše funguje bez větších problémů, některá traumata z dětství se projevila až v dospělosti.

Jiří: Nejsem si jist, zda bych se rozhodl stejně. Zvláště když vidím, jak syn trpí při každém přechodu z jedné domácnosti do druhé. Podobné uspořádání je možné pouze jako krajní řešení. Je možné a realizovatelné pouze, pokud jsou oba rodiče schopni spolu výborně komunikovat a pokud vše podřídí zájmům dítěte.

čtenářů si právě čte tento článek