Ve vztahu je důležité, aby oba partneři měli svůj čas pro sebe a mohli vydechnout. V galerii najdete tipy, jak na to.

Je to marné

Často sedím u internetu a nestačím se divit, kolik špíny dokážou ženy sepsat a jak brilantně zvládají muže démonizovat. Je to jako nekonečný příběh o mužské neschopnosti, všichni do jednoho jsme nenapravitelní břídilové, kteří nejsou žen hodni, ale zkrátka na ně jen zbyli. A tak se s námi trápí, úpí nad naší hloupostí a celý život promarní tím, aby si nás aspoň trochu otesali. Z takového čtení je mi smutno. Jako by ženy neměly žádnou vadu.

Jmenuji se Dušan a je mi 37 let. Se svou partnerkou sdílím domácnost už třináct let a ještě před rokem jsem byl beznadějně zamilovaný. Našel jsem tu pravou. Olina byla jedinečná. Krásná, chytrá, spontánní, milující, vnímavá i lehce chaotická. Na Vánoce jsem se těšil jako malý kluk. Zásnubní prsten jsem vybíral dlouhé měsíce a nechtěl se spokojit s něčím, co by vídávala na každém druhém prstu. Rozhodl jsem se pro zakázkovou výrobu. Tenký kroužek ze zlata s výraznou strukturou a drobným kamínkem vltavínu, které milovala, byl perfektní. Věděl jsem, že je to ten pravý.

Ledová sprcha

Seděli jsme vedle sebe na pohovce a zbýval už jen jeden dárek. Vzala malý balíček a začala ho pomalu rozbalovat. Když uviděla dárkovou krabičku, oči se jí zaleskly. Cítil jsem se pyšný sám na sebe, že jsem se odhodlal udělat životní rozhodnutí a pomalu se fyzicky i psychicky připravoval na nálož emocí, která co nevidět přijde. Odklopila víčko a podívala se na prsten. "To je teda klišé, zasnoubit se na Vánoce." Nechápal jsem. Takovou reakci jsem nečekal. Sama sebe okroužkovala, párkrát ho přejela pohledem, vyfotila se a po chvíli šla spát. Seděl jsem v křesle, pod nos mi lezla nevábná vůně sladkého cukroví a přesmažených řízků, uši mi trhaly vánoční melodie a romantika, kterou jsem připravil, se mi vysmívala. Po chvíli se ozval telefon s upozorněním, že Olina přidala na svůj účet na sociálních sítích nový příspěvek. "Jsem zasnoubená!" Ano, to byla. A já ponížený.

Ticho po pěšině

Je to už skoro rok a ještě jsme se o tom nebavili. Já nemám sílu a ona zřejmě necítí potřebu. Příbuzní a kamarádi se vyptávají, kdy bude svatba. Olina jen stroze odpovídá, že se k nim oznámení včas donese, ale není kam spěchat. Já ale pochybuji, že se kdy vůbec vezmeme.

Klišé. Dochází mi, že jsem jí po celý náš vztah opakovaně tahal trn z paty. Finančně jsem jí podporoval na škole, aby nemusela po večerech chodit na brigádu. Rozdával jsem rány, když o ní její bývalý šířil pomluvy. Každý rok jsme jezdili k moři a na moji vášeň pro hory nebrala ohledy. Když jí lékař naznačil, že slyší tikat biologické hodiny, přemluvila mě a pořídili jsme si psa. Celý život s ní mě provázelo jedno klišé za druhým, aby mi nakonec to nejzásadnější z nich zlomilo vaz.

Miluji ji, ale nechci si ji vzít. Udělal jsem maximum pro to, aby byla šťastná. Mám ale svou důstojnost a nevím, jestli jí to někdy odpustím. I kdyby přišla a s ročním zpožděním se rozmluvila, před oltář mě nedostane. Proč mají ženy pocit, že mužské srdce nejde zlomit?

Text byl zpracován na základě příběhu čtenářky, která jej předala redakci. Fotografie jsou pouze ilustrační a jména osob byla na žádost čtenářky pozměněna.