Děti mého partnera mě nesnášejí!

Ljuba se snaží, ale už si neví rady...

Milé osazenstvo Kafe,

ne vlastní vinou jsme se dostala do složité životní situace a jelikož už nevím, jak dál, rozhodla jsem se svěřit vám svůj příběh, možná se mezi vámi najde někdo, kdo mi dokáže poradit, třeba z vlastní zkušenosti.

Před rokem jsem si našla přítele. Alešovi je čtyřicet, mě pětatřicet, klape nám to spolu po všech stránkách, velmi si rozumíme a chtěli bychom spolu zůstat. Jenže jeho dvě děti mě nesnášejí a dělají vše proto, aby náš vztah zničili.

Před rokem jsem si našla přítele. Klape nám to spolu po všech stránkách, velmi si rozumíme a chtěli bychom spolu zůstat. Jenže jeho dvě děti mě nesnášejí a dělají vše proto, aby náš vztah zničili.

Vím, že to nemají jednoduché. Před více než dvěma lety přišli o matku, zemřela na rakovinu. Prožívali to velice těžce a nezdravě se upnuly na otce. On k nim také přilnul a snaží se jim ji nahradit, ale čím dál víc si uvědomuje, že ženský element v rodině, ani přes největší snahu a péči, nenahradí. V současnosti je Petrovi 8 let a Jitce 11. Byli opravdu malí, když přišli o matku, kterou, jak jsem pochopila od Aleše, velice milovali, byli si prý neobvykle blízcí.

Vždycky, když jsem o podobných případech slyšela, říkala jsem si, dotyční přehánějí, že děti přece nemohou rozvrátit vztah dospělých lidí. Teď už chápu, otcovu lásku a lítost dokáží naprosto geniálně používat proti vetřelcům zvenčí. V tomto případě proti mně.

Chodíme spolu rok, a když jsme si po třech či čtyřech měsících uvědomili, že by nám to v budoucnu mohlo klapat, seznámil mě s nimi. Byl to šok pro nás oba. Když jim vysvětlil, že jsem jeho přítelkyně a že by chtěl abychom si rozuměli, nastalo peklo. Petr si lehl a zem a dostal hysterický záchvat, Jitka začala na otce křičet, že zrazuje maminku a utekla do pokoje. Musela jsem odejít, protože jinak by se Petr neuklidnil.

Když dětem vysvětlil, že jsem jeho přítelkyně a že by chtěl abychom si rozuměli, nastalo peklo. Petr si lehl a zem a dostal hysterický záchvat, Jitka začala na otce křičet, že zrazuje maminku a utekla do pokoje.

Od té doby se to zlepšilo asi tak, že na mě nemluví, a když na ně promluvím, tak mě ignorují. Když jedem na společný výlet, nebo přijdu ráno, aby s nimi zůstala přes den (na noc nikdy nezůstávám) stává se, že společně utečou, případně se zavřou do pokoje a prohlížejí si staré rodinné fotky. Několikrát jsme se s nimi snažili promluvit o tom, že i když jim maminku nenahradím, mohli bychom být kamarádi, že bychom spolu mohli vycházet, že jim tatínka neberu, že i když miluje je i maminku, může mít rád i mě. Že nám může být dobře, jen když s budeme trochu snažit. Nic nechtějí slyšet, jsou neoblomní.

Musím uznat, že trochu vina je i na Alešově straně, protože je opravdu hodně rozmazluje, dovolí či pořídí jim opravdu vše Je sice fajn, že je s nimi kamarád, ale na druhou stranu ztratil všechnu autoritu a nakonec jim ve všem ustoupí.

Mám ho opravdu ráda a i děti, protože s nimi cítím a chápu je, ale mám strach, že přes všechnu mou snahu, vaření, péči, organizování společných akcí i toleranci získávají nad Alešem navrch a on nakonec povolí a rozejde se se mnou. Možná i proto, aby měl doma klid a nestresoval je.

Prosím, jestli máte někdo podobnou zkušenost, kterou jste úspěšně zvládli, budu vděčná za jakoukoliv radu. Uvažuji o rodinné poradně, ale tady narážím na Aleše, který jim moc nedůvěřuje.

Děkuji, vaše čtenářka Ljuba