Impulz k tomu mi dal spolužák, když jsem hledala nějaké nosné téma pro diplomovou práci. Říkala jsem si, že pro designéra je důležité, kromě toho, že udělá návrh, dovést ho do realizace. Jako bakalářku jsem navrhla tramvaj pro Prahu, takže jsem přemýšlela nad něčím drobnějším. Myslela jsem, že bych dělala nějaké zdravotní pomůcky... Pak jsem dělala návrh větrné elektrárny, která měla falický tvar, spolužák ji viděl a tvrdil, že mám takový hlaďoučký design, že bych mohla navrhovat erotické pomůcky pro ženy. Pomyslela jsem si, že je to sice super nápad, ale na akademické půdě mi to asi nemůže projít. Pak jsem nad tím ještě přemýšlela a došlo mi, že je to příležitost pojmout celou tu oblast tak nějak přirozeně a že design může přispět k tomu, aby lidé přestali tyto pomůcky vnímat negativně.
Kde jste čerpala inspiraci? Spolupracovala jste s nějakými odborníky?
Dělala jsem si rešerše, které se týkaly mimo jiné historie erotických pomůcek. Sama jsem byla překvapená, jak dlouhou historii mají a jak odrážejí přístup k sexualitě v daném období. V antickém Řecku byly takové pomůcky úplně běžné, ve středověku se zase všichni tvářili, že nic takového neexistuje, i když samozřejmě existovalo. Pak s elektrifikací domácností přišly první vibrační přístroje. Druhá část rešerší se týkala samotných produktů a jejich užívání. Konzultanta mi dělal gynekolog a oponenturu sexuolog. Gynekolog například říkal, že se díval do lékařského rejstříku, a když tam zadal heslo erotické pomůcky, tak zjistil, že se tam popisují samé úrazy. Proto mě i nabádal udělat u vibrátoru tu rozšířenou část ještě širší, aby to nebylo nebezpečné.
Jak jste zkoušela funkčnost vašich výrobků?
Tenkrát jsem ještě neměla testerku, takže jsem ty věci zkoušela na sobě, protože to je nejjednodušší cesta, jak dojít k nějakému názoru a výsledku. Kromě toho jsem udělala dotazníky, protože mě zajímalo srovnání pohledu mužů a žen na tuto problematiku. Zajímavé byly například rozdílné představy o tom, jak by měl vypadat obal na erotickou pomůcku pro ženy. Ženy si představovaly něco světlého, něžného, oblých tvarů, a muž viděl hranatou krabičku černé barvy. Já jsem se přiklonila k ženám, k té jemnější cestě, ale musím říct, že se to líbí i pánům a reagují na to velmi pozitivně.
Přijde mi, že vaše erotické pomůcky jsou spíše umělecká díla, která patří do vitríny, než aby se používaly. Všechny se navíc prodávají i ve variantě s kresbou od tatéra Musy.
To tetování je spíše pro určitý okruh lidí, kteří jsou fanoušky Lukáše Musila alias Musy. A řekla bych, že to je sběratelská věc. Jinak je ten design čistý, což třeba někoho nabádá k tomu, aby to nepoužíval, ale myslím, že to je právě funkce designu, aby byl uživatelsky příjemný a nerušil.
Možná díky vám lidé přestanou vibrátory schovávat do šuplíků a začnou si je doma vystavovat.
Někdo to tak má. Vím, že některé naše zákaznice se nebojí ho mít doma na stole. A to je vlastně také pozitivní zpětná vazba.
Proč název značky Whoop.de.doo?
Vybrala jsem si ho ve slovníku, protože se mi líbilo, že to spojení má různé významy. Znamená to „řádit“ a používá se to, když je někde nějaké pozdvižení. Napsala mi jedna Američanka, že ji ten název pobavil a že na erotické pomůcky sedí.
Pro muže erotické pomůcky nemáte, ale určitě je zaujme vaše výletní tramvaj T3 Coupé, která má pouze přední dveře. Kdo vás přivedl na ten nápad?
Na tuto zakázku jsem byla vybrána na základě tramvaje pro Prahu, kterou jsem navrhla na škole. Ale kolejová vozidla mám ráda odmala. Naši neměli auto, tak jsme pořád jezdili vlakem. Letos jsem přišla i na to, proč mám ráda tramvaje. Jednak jsem z Prahy a tramvaj je pro mě základní dopravní prostředek, ale nedávno jsem byla v Jindřichově Hradci, kde jezdí úzkokolejka, kterou jsem jezdila na chalupu, když jsem byla malá, a vzpomněla jsem si, jak mě hrozně fascinoval ten malinký vláček. Asi tam vznikl můj vztah k těmhle věcem.
Na návrhu je tramvaj modrá. V Praze jsou tramvaje červené. Zůstane modrá?
Původně to měla být přestavba tramvaje T3, ale ten projekt se tak proměnil, že od podvozku nahoru je to úplně nová tramvaj. Chtěla jsem, aby to bylo odlišené od klasických tramvají T3, ale zároveň jsem zachovala spoustu jejich pěkných prvků. Je to taková pocta Františku Kardausovi, což je designér „té trojky“.
Vymyslela jste také design čel postelí inspirovaný knihou a filmem Padesát odstínů šedi.
Tu inspiraci měl spíše klient, který chtěl kvalitní čela ke svým postelím, kde by byly tajné poličky na erotické pomůcky. Ale samozřejmě si tam můžete dát i knížku.
Ještě mi řekněte, co je to ta vaše psycholampa?
Už před osmi lety jsem byla součástí projektu Paralelní zkušenosti, který se zabýval lidmi s duševními poruchami. S kolegyní jsme tam natočili krátký film o jednom dni schizofrenika. Teď se udělala vylepšená verze, kdy se ten film zkrátil, a hlavně bylo potřeba vymyslet nějakou filmovou budku, kde by se mohl promítat. Chtěli jsme to pojmout lehčeji, takže vznikl nápad filmové lampy, která putuje v rámci projektu Paralelní životy po Praze. Zároveň je k tomu výstava obrazů lidí, kteří trpí schizofrenií. Smyslem tohoto projektu je destigmatizace osob, které trpí duševními chorobami.
Co zajímavého ještě z vaší dílny vzešlo?
Loni jsem dodělala dizertační práci na téma udržitelný design. V rámci této práce vznikla kolekce lustrů z vyhozeného laboratorního skla. Ta kolekce se jmenuje Luxury Oddments. To je momentálně téma, které pořád visí ve vzduchu, a chci s ním pracovat ještě dál.
Když přemýšlíte o novém výrobku, co řešíte nejdřív?
To je různé. Důležité je, aby to dobře vypadalo a dobře fungovalo. Často se ale stává, že nějaká věc funguje a nevypadá moc vábně, anebo je naopak pěkná, ale přiblblá a nefunguje. A role designéra je propojit funkčnost a pěkný vzhled, což jde někdy doslova proti sobě. Když začínám něco nového, většinou si udělám představu, jak by to mělo vypadat, a snažím se získat co nejvíce informací o funkcích, které by to mělo mít, abych věděla, jaký mám prostor, s čím můžu hýbat a s čím ne.
Vy a vaše studio jste získali spoustu ocenění. Pomohla vám k něčemu dalšímu, než jen k dobrému pocitu?
Třeba ocenění Red Dot, které jsem dostala za vibrátor, mi dalo sebedůvěru. Protože to je cena, která je nejen za design, ale i za provedení. Většinou ji dostane designér za produkt, který vyrábí velká firma, ale já jsem poskládala české dodavatele, abychom ten vibrátor mohli sami dávat dohromady.
Článek vyšel v MAGAZÍNU ŽENY - měsíčníku, který každý poslední čtvrtek v měsíci obdrží všichni čtenáři Deníku.
